pondělí 18. ledna 2010

Jak jste si už asi všimli, projekt 365 je pro jiné, já tu pravidelnost nějak nedávám. Přestože mám pořád o čem psát, tak mám trochu pocit, že se stejně neumím vyjádřit přesně tak, jak věci cítím. Ale občas je fajn, že se tu můžu vypovídat.

Je spousta věcí, které mi poslední dobou běží hlavou a mám pocit, že se můj život zase někam posouvá. Ve čtvrtek jedeme do Prahy. Jedeme k dětskému psychologovi, který má posoudit situaci kolem Ivanky a Andrejky, vyhodnotit, co bude nejvhodnější řešení. Matýska bereme s sebou, hrozně chce jet do Prahy. Sama jsem zvědavá, jak to všechno dopadne. Moc bych přála Ivance šťastnější život a jestli k tomu můžeme nějak dopomoct my dva, nás šest, tak stojíme se srdcem i dveřmi otevřenými. Děti se pořád ptají, jestli a kdy u nás bude Ivanka bydlet. Nevím. Zatím chce jít zpátky do domova, což je logické. Zatím v rodině nepoznala nic pěkného. Bohužel, ve svých 12 letech nedokáže posoudit, co je pro ni dobré. Nechápe, že může existovat někdo, komu na ní bude záležet, že ji někdo může mít rád nezávisle na tom, jestli něco provede. My jsme toho schopni. Ale ať celá ta situace dopadne jakkoliv, jsem ráda, že jsme tím prošli. Pepa se hrozně změnil. Zvednul se a začal jednat. Nalepil se na Pána. Moc si ho vážím. Moje krédo pro tuto situaci zní: I cesta je cíl.

pátek 15. ledna 2010

Smutek

Moji milí Římánci se stěhují. Čas ještě není pevně daný, ale už teď je mi hrozně smutno. Hrozně. Oplakávám. Můj život se asi změní.Bojím se toho "sejde z očí, sejde z mysli" - nechci, aby sešli, nechci sejít já. Ale jak už to tak v životě chodí, chtě nechtě, musím se s tím smířit. Kdybych to aspoň tak neprožívala. Vždycky jsem měla problém s jakýmkoliv loučením, už jako dítě. Smutek se mi usadil v hlavě a chvíli trvalo, než jsem se ho zbavila.
Ale tohle není jen tak ledajaké loučení. Tohle je kus života, minulého, současného, budoucího. Ach jo.

středa 6. ledna 2010


Dneska jsem v noci dávala Terezku na nočník, a když jsem přišla do pokojíčku, tak jsem chvíli jen tak stála a koukala na to spící měkounké tělíčko. Je teď v tom nejroztomilejším věku. Napadlo mě, že je hrozně dobře, že se narodila, i když nebyla plánovaná. Byli bychom připraveni o spoustu nádherných chvilek, roztomilých gest. Mít dvě dcery je lepší než mít jednu, stejně jako mít dva syny je lepší než jednoho. V poslední době mě víc než kdy jindy napadá, jak jsem hrozně šťastná za ty svoje čtyři miláčky...Někdy je fajn, když věci nevycházejí podle našich plánů - to bychom totiž neměli Terezku a to by byla fakt škoda! :-)

neděle 3. ledna 2010

Neděle -

- od slova nedělat. Snažíme se poctivě dodržovat. Když jsem se vdala, tak jsem převzala pár zvyků z Pepovy rodiny, stejně jako Pepa převzal nějaké zvyky z naší rodiny (a některé asi i trochu nedobrovolně:-). Je to výhoda, když se slučují zvyky dvou rodin. To, co se nám odjakživa nelíbilo, v tom nepokračovat, a kouknout, jak se to dělá jinde, případně si to udělat úplně jinak. Pepova rodina jakožto křesťanská dodržovala neděli. Na můj vkus někdy až moc striktně (když je něco nutné udělat, tak nemám špatné svědomí a klidně i vyperu a pověsím prádlo:-), ale na druhou stranu - člověk maká celý týden, neustále jede jako kolovrátek a rozhodně se najde spooousta práce i v neděli - a není lepší, říct si, že prostě NEMŮŽU, protože tento den byl stvořen pro odpočinek? V neděli mě hromada nevyžehleného prádla nestresuje, to až v pondělí.:-)

sobota 2. ledna 2010

Děti


Tak se nám teď doma pořád pohybují nějaké děti. Kromě našich čtyř taky děti kamarádů, aby se ty naše moc nenudily. Od včerejška tady máme Dominika, to je kamarád Matýska a zároveň syn Pepova kolegy. Prima kluk. Jeden z mála Matýskových kamarádů - většina mých kámošek má mladší děti (hold jsem začala rodit brzo) a tak Mates vítá každou návštěvu, která má děti v jeho věku. Dneska ráno jsem s třemi mladšími odjela za Soňou a Mates s Dominikem zůstali sami doma. Dostali příkaz nedělat bordel, povysávat pokoj a obývák a nezapínat komp. Jsou dva, tak ať si najdou jinou zábavu. A zabavili se. Povysávat taky zvládli:-) Rozehráli si Osadníky a hráli je celé dopoledne. Taky chvíli nacvičovali ve sklepě, kde je provizorní zkušebna a pomalu se tady schází půl Suché, aby hráli hráli hráli ...Nacvičovali dneska písničku Ó Pane otevři mé rty a i Domča, který není věřící, si ji u večeře vesele prozpěvoval :-)
Já zatím popíjela kafíčko u Soni, probraly jsme život a děti si hezky hrály.  Protože si opravdu hrály hezky, tak jsem ještě nakonec vzala na chvíli Borka s Davídkem k nám. Adélka si z Borkem moc hezky hraje, na fotce zachyceni na Adélčině posteli, jak si hrají s koníčkama ... Borek má velkou fantazii a do Adélčiných holčičích her vnáší chlapský prvek... :-)
Pepa dnes pomáhal v budoucím havířovském rodinném centru, natíral a natíral a nám ten den hezky rychle utekl (bodejť by ne, když se z postele nevykutálíme před devátou :-) K večeru mě děti zlanařily ke společenským hrám, a tak jsme například hráli Blic. Adélce to nějak podezřele dobře šlo, tak jsem se na ni zaměřila (předtím to nešlo, protože Terezka chtěla hrát taky, ale pro tříletou princeznu karty nejsou ta nejvhodnější hra, obzvlášť, když je to rychlá hra, ale nedala jinak, a tak jsem ji zavolala, že budeme hrát teda spolu...jenomže ona mě k tomu nepustila, držela si svoji kupičku karet a vždycky se na mě otočila a zeptala se: "už můžu vyhrát?" , čímž chtěla říct, že může hrát, no nasmáli jsme se parádně). Tak jsem se teda zaměřila na tu Adi, když jí to tak skvěle jde (většina lidí - začátečníků, jde v této hře zpočátku těžce do mínusu) a bodejť by nevyhrávala! Neumí míchat, takže z předchozích her jí tam zůstávají nerozmíchané postupky a místo tří karet to otáčí po jedné a i když jsem jí řekla, že má otáčet po třech, tak si stejně pak vytáhne kartu, která se jí hodí :-) No, ale hlavně, že se všichni bavili :-)