pondělí 26. července 2010

Jak jsem se na týden stala vodačkou, část druhá

Jak už jsem psala, zážitků bylo spousta a to dost silných - prožila jsem s vodáky týden, ale mám pocit, že jsem s nimi strávila aspoň měsíc. Vrátila jsem se o několik let zpět. Oprášila hity, které jsem nezpívala už dobrých 16 let. Spala pod širákem a nesmírně se mi to zalíbilo. Naučila se hrát petang. Opekla si špekáček tak, že byl černý úplně ze všech stran - to jsem naposledy udělala jako malá holka, pak už jsem strachy z karcinogenů špekáčky opíkala jen zlehka. Když ten černý je ale úplně nejlepší!
První den, kdy jsme začali sjíždět byla neděle. Celou noc lilo jako z konve, bouřilo a ráno to nevypadalo, že by se to mělo vybrat. Zapomněla jsem doma pláštěnky - no, zapomněla. Doufala jsem, že když hlásí tropy, tak je snad nebudu potřebovat. Chyba. V obchůdku se pláštěnka sehnat nedala, tak jsme improvizovali. Do odpatkových pytlů jsme udělali díry pro hlavu a ruce a bylo! První pomoc. Naštěstí se kolem desáté počasí umoudřilo a my mohli vyrazit. Odvezli jsme rafťáky auty o 26 kilometrů výš proti proudu řeky. (První den byl jiný v tom, že jsme večer skončili ve stejném kempu. Ráno se všichni odvezli auty na místo, odkud jsme začali plavbu, já čekala v kempu až se řidiči vrátí s auty zpět a mým autem jsem šoféry a sebe odvezla za rafťáky. Večer, když jsme dorazili do kempu, se mnou zase jel někdo pro mé auto a dojeli jsme zpět do kempu.) První nasednutí na raft a už jsem si ho zamilovala. Plavali jsme na pohodu. Zpívali o dušu. Pili asi taky o dušu, já teda ne tolik. Ale zelená tekla proudem a pivo taky. Cigaretky. Hron byl teda pěkně špinavý a taky se na něm podepsaly záplavy. Všude na stromech visely hadry, které tam zanechal vyšší -  povodňový - proud. Soulodili jsme často - zpočátku nás byly 3 rafty a jedna kanoe, spojili jsme se v jeden obrovský komplex a tzv. soulodili.
Večer se pak končilo v hospůdce. Můj nejsilnější zážitek byl z druhého dne plavby. Ráno jsme vyrazili v plavkách, vypadalo to na pořádný pařák. V barelu jsme samozřejmě měli i něco na přioblíknutí, ale doufala jsem, že to nebude potřeba. V půlce plavby jsme dorazili do nějakého tábořiště, kde jsme slízali nanuky a snědli svačinky. Najednou se to vzadu začalo černat. Na poslední chvíli jsem si všimla v baru pláštěnek za euro. Po chvilkovém váhání jsem dvě koupila, co kdyby. Jak jsem dobře udělala. Sotva jsme vyrazili na druhou půlku plavby, začala obrovská průtrž mračen, hřmění, bouření a kdyby děti neměli pláštěnky, asi by to škaredě odnesli. Lilo celý zbytek plavby, byli jsme promočení, prokřehlí, ale tak plní energie a dobré nálady, že na to se prostě nedá zapomenout! Jen ty děti bobánci tam seděli na sedátkách, schovaní pod pláštěnkami a zjevně vypadali, že jen ať už jsme v cíli! Nahřívala jsem se celý zbytek dne, ale bylo mi hrozně dobře. Krizovky jdou naší partě na jedničku! Večer vínečko, písničky, dobrá nálada, děti spaly pod širákem, já měla malý stan, mě na nohy táhlo...:-) Kiksnul mi mobil. Jsem úplně odtržená od zbytku světa a je mi to jedno.
Další dva dny jen lehká plavba. Na jeden kemp se taky nedá zapomenout. Majitel kempu byl velmi zvláštní chlapík. Už když jsme tam ráno dorazili, tak nás dohnal k přeparkování aut, lebo stojíme na tri metry od sebe! (Kecy). A niesme tam sami! (kemp byl poloprázdný). Když jsme pak dorazili a rozbili stany, tak přiběhnul, že se moc roztahujeme, že to je kemp pre 200 ludí a nie pre dvadcať! Tak jsme holt stany srazili. Že prý čeká 100 lidí. Inu, možná čekal, nedorazili. :-) Pak jsme hráli petang a to zas přišel a zeptal se, kdo pak jako bude v těch dírách stanovat?
(samozřejmě tam žádné díry nebyly). No a bodku tomu dodal, když jsme si ráno čistili zuby a on nás poučil, že máme pastu plivať do potůčku, lebo ta biela pasta na tiech brehoch vyzerá tak smiešne! Huh! Naše dobrá nálada nás ale rozhodně neopouští!
Další noc jsem si poprvé vyzkoušela spaní pod širákem a litovala, že jsem to nevyzkoušela už dřív. Ta vůně vzduchu po dešti, ani nevadilo chrápání jednoho z chlapů, převalování těch, kteří nemohou spát...nejsem schopná popsat, co jsem prožívala. Nakonec mě ráno dostala Miri, která spala vedle mně. Když nás ráno sluníčko donutilo rozepnout spacáky a jen tak v tričku a kalhotkách čekat na úplné probuzení, chvilku jsme ležely a pak poznamenala: No, a tak to vlastně volně přechází v opalovačku, odhazujeme spacáky a oblečení v dál...Rozesmála mě:-)
Bylo to krásné. Myslím, že každý člověk by měl občas vyzkoušet něco úplně nového. Objevíte nový rozměr. Už nikdy mi vzduch po dešti nebude vonět stejně, protože když se nadechnu, ucítím atmosféru těch krásných sedmi dní. Mohla jsem uniknout mým každodenním starostem. Nevyřešily se, ale mohla jsem si od nich odpočinout a teď můžu s čistou hlavou přemýšlet, co dál. Těším se na příště!

sobota 24. července 2010

Jak jsem se na týden stala vodačkou, část první

Prožila jsem nádherný a úžasný týden, plný skvělých a hlavně silných zážitků. Na týden jsem se stala někým trošku jiným a teď si připadám jako zamlada, když jsem se vrátila z tábora. Prožila jsem týden s lidmi, kteří dohromady vytvářejí supr partu, jsou skvěle sehraní, veselí, nekonfliktní, z ničeho si nedělají hlavu. Byl to pro mě dokonalý únik, protože jsem odjížděla v mírném smutku, který sice ještě není za mnou, ale na týden jsem nemusela nic řešit a mohla zapomenout na všechny svoje nedořešené bolístky. Možná to bylo tím, že jsem byla mezi lidmi, kteří mě vůbec neznají, moje starosti jim nic neříkají a kdo by taky na vodě něco řešil? :-) Tam šlo hlavně o to, užít si přírodu, dostat se z každodenní rutiny a taky trochu zapařit, no. Na raftech jsme kromě jiných nezbytností, jako jsou dobrůtky, jídlo a taky pláštěnka, tahali převážně alkohol. Což pro mě, holku alkoholem téměř nepolíbenou byl zpočátku trošku oříšek, ale nakonec jsem to zvládla ukočírovat tak, abych nebyla za trapnou abstinentku a zároveň nebyla věčně v lihu. :-)
Než jsem odjížděla, tak jsem řešila, jestli týden není trochu moc - já totiž nejsem zrovna typ na kempování, tanování a polní podmínky. Navíc jsem jela mezi lidi, které neznám. Miri, která mě tam vytáhla, mě ubezpečovala, že nejlepší je spaní pod širákem a že určitě neodolám. To jsem si fakt nedokázala představit. Taky jsem doufala, že bude možnost si co druhý den umýt hlavu, tak jak jsem zvyklá - kdybych věděla, do čeho jdu, asi bych na něco takového ani nepomyslela! :-)
Jako vždy, už začátek cesty byl dramatický. Já ani nevím, proč vlastně očekávám, že by nějaký můj odjezd kamkoliv měl probíhat v pohodě. Vyrazili jsme za velmi tropického počasí v sobotu odpoledne. Na internetu jsem si našla, že by naše cesta měla obsáhnout zhruba necelých 200 km. Což dle mých výpočtů čítalo nějaké tři až čtyři hodiny cesty, takže v pět jsme na místě. Naivka. Pár metrů před slovenskou hranicí jsem dostala defekt. Plně naložené auto nejen lidmi, ale i zavazadly, takže jsem jela celkem pomalu, což bylo možná štěstí. Naštěstí jsme měli chlapa v autě, vojáka Tomáška, takže bylo na něm vyměnit kolo za rezervu. Na celkem vytížené čtyřproudovce v totálním vedru a s čtyřmi natěšenými dětmi to byl fakt docela zážitek. Rozhodli jsme se, že si v žádném případě nedáme zkazit výbornou náladu. Zelená tekla na zlepšení nálady. Když se konečně Tomáškovi podařilo dostat hever pod auto a vyšroubovat kolo, tak buch, hever se zlomil a celé auto spadlo a diskem se zabořilo do rozpáleného asfaltu. Jupí. Tak to jsme víte kde. Teď už nezbývalo, než volat Pepu, který zůstal doma s holkama. Zajistil v třineckém servise dvě náhradní pneumatiky, což je v sobotu odpoledne kumšt a nezbývalo, než aby dorazil a provedl výměnu. Mezitím nás dojel Mirčin manžel, který vyrážel o něco později než my, nabral děti a zatímco my s Miri jsme čekaly, než Pepa odjede s koly a nechá vyměnit pneumatiky, tak děti už mířily na Slovensko. Mírné zpoždění. Chtěla jsem vyrazit v jednu a nakonec jsme vyrážely v sedm. Pak už ale cesta proběhla v pohodě. Chytla nás brutální průtrž mračen, ech. Do kempu jsme dorazily místo v pět až v deset. Za tmy stavěli stany. Neznámé lidi jsem poznávala za tmy a těšila se na druhý den, že jim pohlédnu tváří v tvář. Vypila jsem asi 5 půlek, na což nejsem zvyklá, takže jsem byla asi trochu veselá a celkem mi bylo jedno, že jsem sice postavila stan, ale neobtěžovala se s pořádným vypnutím plachty, takže nám tam v noci napršelo. Vyčistila jsem zuby v Hronu. Potmě. Když jsem ráno viděla tu břečku, byla jsem ráda, že jsem nedostala blijavku. :-)
Pokračování zítra.

neděle 11. července 2010

Babinec na chatě

Občas se Pepa nade mnou slituje, sbalí děti a ještě s podobně positženými kamarády odjede na chatu, kde zatímco muži vaří, relaxují, debatují, a tak podobně, děti si užívají jakés takés svobody bez matek a všem nám je fajn. Jednou za čas se takto domluvíme taky my ženské, sbalíme děti a jedeme relaxovat někam do přírody. Dosud byl relax silné slovo, protože dokud jsou děti malé, o relaxu nemůže být příliš řeč a po podobně stráveném víkendu jsem se většinou vracela notně utahaná.
Tentokrát jsme odjeli na chatu ve složení 3 maminy a 11 dětí. Takový menší tábor. Děti ve věku od 4 do 15 let. A byl to RELAX! Asi nastalo ideální období, protože jak jsme to tak hodnotili, už příští rok budeme muset opět hlídat - ne však nejmenší, nýbrž nejstarší děti, které se dostávají do věku pubertálního, do věku zapalujících se lejtek, a už teď jsme přemýšlely, jestli je to ještě platonické, nebo už se máme obávat a hlídat. No, ještě to bylo v pohodě, i když hlouček nejstarších večer na terase ve spacáku pozoroval hvězdy, holky klukům čechraly vlasy pod záminkou tvorby účesů a čtrnáctiletá hlava spočinula ve dvanáctiletém klíně, protože je to tak pohodlnější. No, jak říkám, příští rok už budeme hlídat! Kdy nám tak vyrostli?


čtvrtek 8. července 2010

Mořské vyprávění II

Přemýšlím, co napsat dál.
Ono toho není moc, co by se dalo. Největší nervák jsou vždycky ty začátky a pak už následuje jen válení se u moře, pocit bezčasí, přemýšlení o tom, co dneska budeme vařit, co budeme dělat večer. Nikde jinde než u moře takovou dovolenou člověk nezažije, aby jeho jedinou starostí bylo, jakou knížku budu dneska na pláži číst:-) Proto tam ráda jezdím, doma si tak nikdy neodpočinu.
Děti jsou nadšené z objevování podmořského světa. Adélka se naučila částečně plavat, ještě musí trénovat, ale něco už uplave i bez rukávků. Terinka statečně snášela všechny pády a přivezla si pořádně odřená kolínka. Já si odnáším taky spoustu zkušeností. Je to takový milník. Posun ve vztahu k Bohu, posun ve vztahu k lidem. O obém neustále přemýšlím.
Četla jsem knížku Chatrč, od Paula Younga. Doporučuji všem, kdo jakýmkoliv způsobem hledají Boha. Ta knížka mě ve vztahu s Bohem posunula na vyšší level, člověk, který tu knihu psal, musí mít nádherný a blízký vztah s Bohem.
Kam mě to posunulo ve vztahu k lidem si s dovolením nechám pro sebe, je to dost osobní... :-)
Uzavřela se jedna kapitola s názvem DOVOLENÁ v Chorvatsku. Začala se psát asi před půl rokem a za celou tu dobu se stalo moc věcí. Možná, kdybychom před půl rokem nepřijali pozvání Jindři, abychom se přidali k nim, možná bych sobě i jiným ušetřila spoustu starostí a slz. Ale nemůžu si pomoct, dost nás to posunulo. Jen bych si hrozně moc přála konečně zažít dovolenou, která nás nebude stát tolik úsilí. To přijde! :-)


                   

středa 7. července 2010

Mořské vyprávění




Tak jsem se včera hecla a přestože mě trochu zachvátila zimnice a horečka, tak jsem hodila první povídání o moři na blog. No a jak jsem byla trochu mimo, tak jsem si ho iniciativně zase smázla. To jsem ale šikovná! Po dovolené by si člověk měl asi rovnou naplánovat dovolenou na zotavenou, protože já v autě nejsem schopná usnout, a tak jsem bděla celou noc a protože jsem měla pocit, že nic není problém, tak jsem si naplnánovala hned taky grilovačku a místo abych doháněla noční bdění, tak jsem se pachtila s bramborovým salátem a nakládáním masa na gril a taky s vlastnoručně vylisovaným džusem. To jsem celá já! A teď, místo abych doháněla pracovní resty, tak doháním noční bdění a trochu chořím. Ale k něčemu je to dobrý. Kdy jindy bych mohla zalézt odpoledne do pelechu, zavřít se před celým světem a jen tak si vegetit? Až poleví brufen, tak to nejspíš zalomím :-)
Postupně budu vkládat fotky z dovči, mám jich asi pět set, takže než se tím proberu a vyberu ze záběrů ala "míšastokrátjinak-adélkastokrátjinak-terezkastokrátjinak-matýseksemtampáčsenechcefotit" ty nejlepší, tak to asi chvilku vezme.
Takže abych to shrnula. U moře bylo moc fajn. Jsem ráda, že jsme nedali na okolnosti, které před odjezdem vypadali děsivě, že jsme dali na instinkty a především na vedení Boží a že jsme nakonec odjeli, protože to bylo moc fajn. Už před cestou jsme byli v klidu, auto, které do té chvíle zlobilo, se zklidnilo, Pepa zjistil, že závada, o které se domníval, že není odstraněná, se ukázala jako opravená a to bylo dobré znamení. A opravdu, během celé cesty nebyl s autem jediný problém. No, vlastně se nám pokazilo elektronické otevírání dveří, ale pak jsme zjistili, že se nepokazilo, že pouze byla zapnutá pojistka :-))) Taky jsme občas měli strach, že včas nenatankujem, protože čerpacích stanic s LPG je jako šafránu. Ale naštěstí se vždy v pravý čas nějaká našla.
Na místo jsme dorazili asi v sedm hodin ráno, kdy všechno ještě spalo. Odjížděli jsme z chladného Česka a já si naivně myslela, že zatímco odjíždíme ve svetrech, ráno se budeme převlíkat do letního, ale to jsem se pořádně sekla. Přestože každý měl nachystanou i letní variantu v baťůžku, nakonec jsme ještě přioblíkali šustky! Bylo zamračeno a foukal silný vítr, tak silný, že jsem chvílemi měla strach, že nás to odfoukne ze silnice!
Celé naší výpravy se zúčastnilo celkem 6 dospělých a 7 dětí. Asi bylo trochu odvážné vydat se do Chorvatska naslepo a doufat, že seženeme dobré ubytování, ale vydařilo se. Musím říct, že téměř zázračně. Dojeli jsme na místo, šli kouknout na pláž a rozhodli se chvíli počkat, až se lidi začnou probouzet. V tu chvíli na mě na chvíli padla malá soukromá panika, jestli a kdy něco seženeme. Přemýšlela jsem, kolik času může hledání zabrat a kam složíme hlavy, pokud nic nenajdeme. Taky jsem počítala s možností, že třeba něco seženeme, ale ne na celou dobu a pak se budeme muset s celým ansámblem přestěhovat. Nic moc. Nebo seženeme ubytování, ale každá rodina bude v jiném koutě ostrova. Další věc byly peníze. Netušila jsem, kolik bude takový apartmán stát. Doufala jsem, že maximálně 50 € na noc.No, bylo toho dost k přemýšlení. Zakázala jsem si strachovat se. Jakmile jsme si trochu smočili nožky v chladném moři, sepsali esemesky příbuzným, aby věděli, že jsme dobře dorazili a Terezka stihla spadnout do vody a namočit se, sbalili jsme saky paky a chlapi že začnou obhlížet ostrov, jestli je někde něco k mání. Sabi se šla prospat do auta a my s Jindřiškou a dětmi si udělali okružní procházku mezi apartmány. Blonckali jsme snad deset minut, když za námi přišla postarší paní a chorvatsky s námi začala komunikovat. Hledáte apartmán pro tolik lidí? Ukázala na jednu velkou vilu a říká: "Tam stoprocentně najdete, to je velký dům, a je tam hodně místa. Všechno ostatní už je plné! Kde máte muže? Pojďte, zavoláme majiteli, ale to stoprocentně bude volné". Tak jsme zavolali na muže, paní vzala telefon a mluvila s majitelem. Ten byl zrovna na nákupech v Zadaru. Ale spodní patro je odemčené, můžeme se jít podívat. Hned jsem si to místo zamilovala. Vše se zdálo ideální. Především pro děti. Čtyři pokoje s průchodem na terasu a vlastní kuchyňkou. Jediná nevýhoda je jediný záchod. Cena 100 € na celý apartmán, takže rozpočítáno na rodiny, dokonalé. My s Jindři jsme byly jako u vytržení.Čekali jsme asi dvě hodiny na majitele a mezitím jsme zjistili, že ve vrchním patře jsou apartmány, které by se nám zamlouvaly ještě více, terasa o patro výš už skýtala i krásný výhled na moře a navíc oba apartmány měly už své sociální zařízení. Teď šlo ještě o cenu a jsou-li tyto apartmány volné. Když se vrátil majitel, tak už jsme ho zahrnuli svými představami a jelikož to byl hrozně příjemný chlapík, tak jsme se domluvili. 3 apartmány o třídu lepší než ten spodní a cenu 100€ jsme taky usmlouvali. Uáu. Lepší než jsme čekali. Apartmán za 35€, s terasou a výhledem na moře, blízko k moři, good.
Pokračování zítra:-)

pondělí 5. července 2010

Jsme doma

Tak už jsme dojeli domů, až se trochu aklimatizuju, tak napíšu, bylo supeeer!