úterý 5. listopadu 2013

Panettoncini

Ocitla jsem se v nějakém víru vášně, a to přímo vášně kuchařské. Doma je nás moc a ceny laskomin v obchodě narostly do velkých výšin a když si člověk uvědomí, co chemie do sebe dostává, máme tady další plus, proč objevovat nové a nové recepty a vyrábět si laskominy vlastní. Další pozitivum je, že se holčičky zabaví něčím praktickým a já už jenom koordinuji. Což za chvíli zvládne i Adélka sama :)
Tentokrát jsme vyráběly toto:
Recept i s videem k nalezení zde :)

sobota 2. listopadu 2013

Všichni pečou, tak my taky!

Chtěla jsem si včera udělat SAMA siestu u pečení domácích houstiček, ale to bych nesměla mít dvě zvídavé cácory doma, abych si to užila sama ;) Tak, nebaví mě hrát s nima Člověče, nezlob se a tohle je aspoň praktické. Šlo jim to jedna báseň!
Adélka dnes praktikovala naučené splétání na všem, co jí přišlo pod ruku - korbáčiky, Terezce cop, a tak...
Houstičky byly výýborné, recept zde.
Pletení housek jsem se učila tady.

pondělí 5. srpna 2013

Nic není nemožné

Dnešní den ve znamení toho, že všechno jde, když se chce.
Po 16 letech života na dědině jsem konečně usoudila, že jsem dost zralá na to, abych zkusila něco vypěstovat. Tolik let si slibuju, že zasadím rajčata a konečně k tomu došlo. Nestačím se divit, že to vážně funguje:) Dnes jsem ochutnala první vlastnoručně vysazené, od semínek hýčkané, rajče! :)
začalo to takovýmhle nic......

a dnes už trháme první zralé rajčátko :)
A taky jsem ušila svoje první srdíčko, které vypadá jako srdíčko i poté, co se sešije a naplní levandulí...Dosud se mi dařily jen nepublikovatelné patvary, ale teď už to bude jenom a jenom supééér :)
dokonce jsem zvládla i neviditelný steh a tak není poznat, kde je srdce sešívané po naplnění levandulí....heč! :))
dnes také doháčkován polštářek pro kamarádku, který jí slibuji už od loňských narozenin:)

pátek 26. července 2013

Oslava narozenin

I když většina lidí rodinné oslavy nesnáší já je mám ráda. Ještěže nás je tolik! :) Naše nejbližší rodina čítá 15 lidí (jelikož jsme si se sestrou vzaly dva bratry, je to jednodušší - dvoje rodiče, moje rodina a ségry rodina) a tak je pořád co slavit! Mates oslavil 15. narozeniny v červnu, ale až teď jsme se sešli všichni, abychom mohli juchat. Juchů!
Oslavenec Jonáš

Tereza

mami se ségrou

děda Jarek

Tereza

Pepovi rodiče




středa 24. července 2013

Řízení auta jako terapie i škola života...

Kdysi jsem si myslela, že nebudu schopná nikdy řídit auto. Když se narodily děti a já se nechtěla vzdát společenského života, vzhledem k tomu, že bydlíme za městem, řízení auta se stalo nutností. A nakonec (vlastně hned od počátku) i radostí.
Pracuji 25 km od domova, takže řídím téměř každý den. Díky Soni jsem už dvakrát jezdila i po Praze, což jsem kdysi považovala jako sport pro největší borce.
Už jsem i bourala.
Řízení obohacuje můj život a díky němu jsem zažila spoustu příjemných a vtipných okamžiků. A asi je to i můj učitel. Učitel trpělivosti. Denně potkávám na silnici spoustu zajímavých řidičů, kteří mě dohánějí k šílenství. Dnes jsem se napojila na cestě, kde se nedá předjíždět, za auto, které jelo předpisovou padesátkou. Tam, kde běžně jezdím rychleji, protože to povaha vozovky umožňuje. V první chvíli se mi draly na jazyk peprná slova (v autě já si umím ulevit). Pak jsem viděla, že věkový průměr osazenstva auta přede mnou je asi 75 let. Napadlo mě, že bych neměla být taková netrpělivá můra. Pomohlo to. Zklidnila jsem se a rozhodla, že nebudu riskovat, ale potáhnu se za nimi, kam až to půjde. Dnes už mi to přizpůsobení docela jde, tak počítám, že jsem se to asi naučila. :)
Před pár lety jsem měla takovou zkušenost. Můj muž je nejklidnější muž (a řidič), jakého znám. Pečlivě dodržuje předpisy. Jako spolujezdec vedle něj občas netrpělivě poposedávám. Má úplně opačné instinkty, než já. Tam kde já jezdím v pravém pruhu, on přejíždí do levého a hlavně naopak. Já častěji brouzdám levým pruhem. Já a můj muž občas procházíme manželskou krizí. Jednou jsme absolvovali takový kurz pro manžele. Byla jsem tehdy do toho trochu natlačena, ale k něčemu to asi bylo. Dost to nutilo lidi spolu mluvit. Bylo to intenzivní. V naší dvojici jsem spíš já ten vůdčí typ. Nebo spíš ten hlasitější, on je moudřejší a dost často má pravdu. Dost často ho svým temperamentem převálcuju. Ale vím o tom a snažím se s tím pracovat. V průběhu toho kurzu, který trval pár týdnů jsme měli problémy s autem a vezli jsme ho do servisu za Ostravu. Poté, co ho opravili jsme jeli Pepovým autem pro to naše rodinné. Zpátky jsme řídili každý svoje. Neznala jsem cestu, držela jsem se za Pepou. Páni, na můj vkus jel strašně předpisově. Měla jsem chuť na to šlápnout, předjet ho a ujet. V poslední chvíli jsem sundala nohu na plyn. Když ho nejsi schopna následovat ani v tom autě, jak se chceš naučit nechat se vést v životě. Ozval se hlas pokory. Někdy je fajn ho poslechnout.
:)

středa 17. července 2013

Nemůžu spát....

....tak aspoň napíšu něco na blog.
V poslední době mám tak neučesané myšlenky, že se mi často stává, že po dvou hodinách snažení se usnout to vzdám a zapnu počítač, abych se na chvíli rozptýlila.
Pořád se něco děje.
Míša za poslední měsíc strávil doma dva dny. Nejdřív moře, odtud rovnou na florbalkemp, dva dny doma, pak mezinárodní florbalový turnaj Prague games a odtama přes Olomouc rovnou do jižních Čech na rafty. Takhle náročný měsíc asi ještě nezažil.
V akci na Prague games

Ale všechno si to náramně užívá a domů dorazí dnes, tak už se na něj hrozně moc těším.
Holky měly taky bezvadné zážitky. Poprvé strávily několik dní u havířovské babičky a dědečka a tady se potvrzuje, že nezáleží na kvantitě, ale na kvalitě, protože se jim perfektně věnovali celé čtyři dny, výletili s nimi, žádný gaučink u televize. Když jsem je v úterý odpouštěla a holky začaly trojhlasně recitovat a zpívat, jak je jejich zvykem, tak děda na mě vrhnul zoufalý pohled a ptal se: "Nebude to celý den, že?" Tak jsem se obávala, že je budou vracet totálně vyšťavení a ono ne. Děda dokonce vykřikoval, že nám je nedá :) Tak jsme rádi, že si to všichni užili a holky budou mít prima vzpomínky. Budování sociálních vztahů s prarodiči je podle mě nesmírně důležité, i když v této době čím dál těžší.

v ZOO

V pátek jedu do Prahy, se Soňou a těším se moc, protože Prahu miluju. Nemůžu dospat! :)

neděle 7. července 2013

Ještě dovětek.............

Včera jsem se tady vytahovala, že bych nikdy neřekla, jak je snadné žít vedle jednoho člověka 16 let, abych si vzápětí večer protiřečila kamarádce u Cideru, jaký je vztah dřina.

Přesto si trvám na tom, že obojí je pravda. Vztah je někdy (často) velká dřina. My s Pepou jsme každý z jiné planety. Na začátku bylo velké jiskření a sexuální přitažlivost a všechno ostatní se zdálo ne nepřeklenutelné. Dnes musím často řešit rozdílnost povah, rozdílný temperament, rozdílnost toho, co kdo od života a od partnera očekáváme. Přesto rozhodnutí, které jsem udělala na počátku, a to, že tento vztah je na celý život, mě nutí z boje neutíkat, ale problémům čelit a řešit je. Možná, kdybych tento slib nedala, už bych dávno z boje utekla. Jak bych ale litovala! Kolik věcí bych tím pokazila a kolik duší bych tím zradila. Je jednodušší problémům čelit, než zbaběle utéct z boje jen proto, abych v každém novém vztahu čelila třeba mnohem větším, ale stoprocentně nějakým jiným, problémům. Dnes muž přinesl růže, nalila jsem sklinku vína a svět je hned veselejší. Vzhůru do boje! :)

sobota 6. července 2013

16 let spolu





Tak to včera bylo přesně 16 let od naší svatby a přesně 15 let ode dne, kdy jsme si domů z porodnice odnesli Matýska. STrašně to utíká, 16 let uteklo jako nic. Adélka si prohlížela naše svatební album a prohlásila, že jsme se vůbec nezměnili. To je od vlastního dítěte poklona. Nikdy bych si nedovedla představit, že je tak snadné žít 16 let po boku jednoho muže. Asi jsem si dobře vybrala :)

5.7.1998 - na první výročí jsem opouštěla porodnici s tři a půlkilovým balíčkem

Matýsek pár hodin po porodu...

těsně po porodu...

pátek 5. července 2013

Dovolená...

....byla skvělá. Není to samozřejmé, vždycky se může něco pokazit. Tentokrát ale skoro všechno šlapalo, a to co ne, nad tím jsme dokázali mávnout rukou.

Co jsem zjistila:

  • Máme přátele, se kterými můžeme sdílet jeden apartmán 10 dní a nelezem si skoro vůbec na nervy. To je vzácné.
  • Děti nám rostou. Ve stejném složení jsme u moře byli už potřetí a děti už byli adekvátními partnery. Moc nás nepotřebovali a když jo, tak nás to neobtěžovalo :))
  • Převalit se na pláži z jednoho boku na druhý dá tolik práce! 
  • Už si umím opalovat i přední stranu těla s knížkou v ruce tak, aby mi nestínila žádnou opalovanou část těla :)
  • Nejlepší je si přivstat a být na pláži ráno úplně první a úplně sama.
  • Šnorchlování je ideální poslední den dovolené, pokud si člověk pak po zbytek dovolené nechce představovat všechnu tu havěť, která se pod ním míhá.
  • Objet dálnici ve Slovinsku je skoro nemožné, ale dá se to. Nicméně se člověk nesmí řídit ukazateli na cestách, ale intuicí :)
  • Člověk zvládne nespat v autě celou cestu a pak ještě celý další den fungovat. I bez energetických nápojů :)
  • I bez peněz se dá v Chorvatsku přežít. Měli jsme menší komplikaci s účtem, ale vydrželi jsme my, i náš vztah :)
Už se těším na příště! Římánci, dík :)


výhled z terasy - klid před bouří

cesta do města Pag

Místo Matýska s námi tentokrát jel synovec Vojta(žluté tričko)
Terezka


Adélka

 

výhled z terasy

idylka na pláži

děti pořád něco lovily

nanuky na terásce

rodinné foto, hoši fotku bez ksichtíků nedají...

středa 19. června 2013

Moře po třech letech

Tak se po třech letech opět podíváme k moři. Teď je jiná situace než tehdy, protože tehdy jsem se na plný úvazek starala o děti, kdežto teď už pracuju....Nejsem typ vhodný na zvládání situací před dovolenou, protože mě vždy dříve či později přepadne neuróza a i když dlooooouho odolávám, nakonec stejně zjistím, že nestíhám. Už ať sedíme v autě!
Obývák mám zavalený věcmi, kupičkami, taškami (sbalit šestičlennou rodinu je fakt mazec), ale už finišuju a těším se na zítřek. Moře!

 Adélka přinesla obrázky ze školy....tak krásné a pozitivní, tyhle prostě MUSÍM zarámovat....

 Mám napečeno, koupila jsem si papírové košíčky na muffiny v IKEA, že i když nestíhám, nutně jsem je potřebovala vyzkoušet. Pekla jsem ze špaldové mouky, tak budeme mít zdravé mlsání do auta :)
 Adélka nás namalovala a já si ten obrázek prohlížím pořád a znova...jak si krásně vyhrála s detaily, všichni úsměvy od ucha k uchu, moc hezké...jen nostalgie, už to nejsou dva dospěláci a 4 malušci, Maty už má 186 centimetrů....je to možné?

Růže pro paní učitelky (celkem 4, ale zapomněla jsem na vychovatelku v družině a uklízečky ve školce, kde se loučíme po 11 letech, tak to musí být s grácií, takže zítra ještě běžím dokoupit :)

středa 12. června 2013

Učím se

V posledních dnech trénuju na více frontách a učím se:

1) Sebedisciplíně

Zjistila jsem, že moje tělo má s narůstajícím věkem schopnost velmi rychle nabírat kila, aniž bych si něčeho všimla a dost pomalu se s nima loučí. Drží se jich zuby nehty. V lednu jsem začala pomalu a nenápadně podnikat aktivity, které by mi od přebytečných kil pomohly, ale po několika měsících jsem zjistila, že pomalu a nenápadně to nepůjde a že budu muset překopat životosprávu vzhůru nohama, abych něčeho dosáhla. Jídelníček přizpůsobuji pozvolna, ale neúprosně a nepřestávám věřit tomu, že k vysněným křivkám se pomalu, ale jistě, jednou dopracuji. Přidala jsem pohyb. Posilovna - tam využívám v podstatě jen běžecký pás a můj hit letošního roku je cvičení s Jill. Mám před sebou posledních 6 dní a celý třicetidenní program mám zmáknutý. Lidi mi začínají říkat, že je to vidět, takže jsem spokojená. Ale právě tady se učím sebedisciplíně. Absolutně nejsem sportovní typ a kdyby mi ty kila tak nepřerůstala přes hlavu, tak se nikdy cvičit nedonutím. Cvičení s Jill mi zabere minimum času, 27 minut se dá najít, jen se přinutit. Ale říkám si, polevím jednou, polevím dvakrát a pak mě bude deprimovat už jen nákup jeansů (což mě zatím stále deprimuje :)) Prvních 15 minut, když mám chuť tu upovídanou a usměvavou Jill vypnout, se doslova hecuju a říkám si, nevzdám, nevzdám, nevypnu, nevzdám....nadávám strašně!, a pak dalších patnáct minut si říkám, tak teď už nemá cenu to vzdát, už je skoro konec :) A jde to. Po cvičení je mi hrozně dobře. Pokaždé.

2) Odvaze (?)

V pondělí zničehonic (aspoň z mého pohledu) uzavřeli část Rudné, po které jezdím denně za prací do Ostravy. Mám strašný strašný orientační smysl (strašný dvakrát není překlep). Řídím dobře /:))/, ale abych trefila tam, kam mám, to je problém. Soňa by mohla vyprávět, máme spoustu veselých historek. Uzavření Rudné, po které jsem za 20 minut z místa bydliště za počítačem v práci, znamená, že musím jet po jiné cestě. Uuuups. V pondělí mě můj orientační nesmysl doslova dohnal k pláči. kroužila jsem kolem pracoviště, ke kterému jsem přijela z jiné strany a nemohla se dostat na parkoviště, protože mi v tom bránil systém jednosměrek a já se pokoušela najít cestu, kterou se tam dostanu. Zoufalství. Jela jsem po ulici, na které sídlí naše firma, ale nepoznala jsem ji a neustále jsem z ní odbočovala, abych se na ni zpátky někde napojila. Krize, pláč. Doma jsem s chladnou hlavou cestu nastudovala, máme středu a já už do práce přijela třemi dalšími cestami, aniž bych zabloudila, i když jsem v pondělí ráno chtěla na auto zanevřít a začít jezdit vlakem.

Vlastně obé je o překonání sebe sama, tak se nebojme, ten pocit pak je úžasný...



neděle 9. června 2013

Shrnuto

Z dnešního dne bych vyzdvihla pár okamžiků. Sborový den se vyvedl, mám tyhle dny ráda. Pořádáme dvakrát do roka. Celý den jsme všichni ve sboru, na našem Majáku, a skoro vždycky nám k tomu krásně vyjde počasí. Po shromku se z velkého sálu stane nejdříve velká jídelna. Když je krásně, na velké zahradě se to hemží spoustou lidí, v pártystanu se čepuje káva a čaj, dospěláci sedí v  hloučcích u stolečků s kávou a buchtami a děti pobíhají, jsou hluční a veselí a hrajou spoustu her. Miminka spokojeně pospávají v kočárcích, nebo kolují z jedné náruče do druhé. Kdo chce, opět se přesune do velkého sálu, kde pak probíhá nějaká přednáška na zajímavé téma. Dnes jsme se dozvěděli něco více o Africe. David a Leoš tam letos na jaře byli zkontrolovat projekt, který podporuje Nehemia. Leoš a David jsou nesmírně zajímavá dvojka. O cestě do Afriky natočili videoblog, který rozhodně není nudný.
Domů jsem dorazila v podvečer. Prádlo, které jsem včera, poté co zmoklo ihned po pověšení, ani nesundávala ze šňůry, mi dnes na sluníčku jistě krásně proschlo. Nevím, než jsem dojela domů, přepadla nás opět krátká, ale intenzivní průtrž mračen, takže zmoklo opět. Trochu mě to rozladilo.
Adélka zítra odjíždí do školy v přírodě, takže večer probíhalo balení. Všechno celkem v pohodě, ale nedomyslela jsem nakoupení známek na dopisy, aby nás mohla oblažovat tím, jak se jí tam líbí. Věděla jsem, že doma někde pár známek mám a obrátila jsem byt vzhůru nohama, abych je našla. Nenašla. Zato jsem našla svou starou maturitní fotku a úplně jsem se do sebe zakoukala, jak mi to slušelo :) Taky jsem našla celé DVĚ IZOLEPY! (nedostatkové zboží u nás doma), obálku se vzkazy, které jsme si psaly na nějakém relaxačním víkendu (potěšilo srdce) a ještě spoustu věcí, na které už jsem dávno zapomněla, že je mám. A samozřejmě momentálně vůbec nepotřebuju :) Jak běžné! :)

3 v 1

Někdy bych se potřebovala rozčtvrtit, abych mohla být na více místech najednou. Třeba dnes. Vlastně už včera. Na dnešní den se nakumulovalo tolik prima akcí, na kterých jsem nemohla chybět. Slavnosti pivovaru Ostravar, na kterých hráli mí oblíbení Kryštofi, jsem bohužel musela oželet, ale tři další jsem stihla:

1. Svatba kolegyně

Muž, se kterým žije už 6 let ji slavnostně požádal o ruku 20. 12. 2012 ve 20 hodin 12 minut. Řekl, že pokud nenastane plánovaný konec světa, že by si ji rád vzal. Ale že to nemusí být hned, že třeba za rok za dva. Nakonec se to scvrklo na půl roku a všechno jsme to prožívali s ní. Byla krásná. Pro mě byl zážitek už to, že jsem trefila na ostravskou radnici :)

2. Dětský den

Dětský den pořádá každý rok firma, ve které je zaměstnaný Pepa. Je to od nich hezké. Udělají dětem radost, nabalí balíčky, pozvou klauna, povozí děti na koníčkách, a tak. Lidi můžou pokecat a odpočinout. Letos začal ve firmě pracovat i  náš kamarád, takže dorazil s celou rodinou - ženou a miminkem  - taky. Bezva jsme si popovídali, holky očuchaly miminko a povozily ho v kočárku. ZÁŽITEK :) Zpáteční cesta se neobešla bez dobrodružství. Já s Adélkou jsme odjely autem a Terezka s Pepou šli s přáteli a miminkem pěšky (je to asi hodinová procházka). Přestože jsme odjížděli za krásného počasí, najednou z ničehonic začaly z nebe padat trakaře. Bouřka, kroupy, slejvák jako hrom. To už byli kousek od domova, jela jsem jim autem naproti a nechápala jsem, kde se najednou zničehonic vzal takový šílený slejvák, stěrače nestíhaly, rámus, jak kroupy bušily do auta. Telefonicky jsem zjišťovala, kde zrovna jsou, kde je mám vyzvednout. Nakonec jsem je našla, promáčené na kost, Terinka téměř v šoku, studená, mokrá, uplakaná. Když jsem je dovezla domů, tak se všichni vítali a radovali, jako by mysleli, že už se nikdy neuvidí :)Terinku jsme přesvědčili, že není důvod k pláči, že si aspoň zažila supr dobrodružství, napustili jsme holkám horkou vanu a za chvíli bylo veselo. Je to tak fajn, že se máme.

3. No a navečer jsem si ještě zavařila. Doslova :)

Zítra máme "sborový den", naši církevní akci, kdy jsme všichni celý den ve sboru, ráno kázání, pak společný oběd a společné odpoledne a ten oběd někdo musí uvařit. U vaření se vždycky dost dobře bavíme :) Navařilli jsme plný kotel jídla asi pro 150 lidí a upekli 4 buchty. O půlnoci jsem byla doma jako na koni!

Bezva den!




pátek 7. června 2013

Už nějakou dobu přemýšlím nad tím, jaký nový impuls by mě mohl nakopnout znovu začít přispívat na blog. Už jsem tady tak dlouho nic nenapsala, že už skoro ani nevím, jak se to dělá. Přitom bych se tak svěřovala, jen času se nedostává. A dnes asi ten správný impuls přišel.
Celý den přemýšlím nad tím (a dokonce se nechám i dojímat), jak správné rozhodnutí jsme udělali před dvěmi lety. Převedli jsme Matese ze školy, na které byl nešťastný na jinou, kde se našel. Řada lidí nás zrazovala od rozhodnutí měnit školu v osmé třídě, ale byli takoví, kteří nás povzbuzovali. Po první třídní schůzce, která byla 7. září 2011 (Pepa měl narozeniny :), mé srdce zaplesalo. Paní učitelka mě natolik okouzlila, že jsem si byla jistá, že ty dva roky, kterými ukončí základní vzdělání, budou pod tímto vedením průlomové. A fakt byly! Mezi tou třídou a učitelkou vznikl báječný vztah, jaký není samozřejmý. Ona tu třídu brala jako svoje děti, kopala je k lepším výsledkům, motivovala je, někdy ji doháněli k slzám (po nocích samozřejmě, o tom nám říkala na schůzkách).....Oni ten zájem dokázali ocenit.
V jejich hlavách vznikl nápad, natočit ve volných chvílích film (bez jejího vědomí), ve kterém se objeví typické hlášky, vtipné i smutnější okamžiky, které se vryly do paměti.  Překvapilo mě, jak ti deváťáci umějí být zralí. Když chtějí. Když jim na něčem a na někom záleží.
Pak uspořádali veřejnou projekci, domluvili si pronájem sálu v menším kulturáčku a za utržené penízky koupili paní učitelce krásný dárek - zájezd pro dvě osoby do čtyřhvězdičkového hotelu. A myslím, že ani ten dárek neměl takovou sílu jako to, kde se to všechno rozhodli předat a sdělit. Na veřejném vystoupení, které jejich škola každý rok na konci školního roku pořádá, koncertě, který sleduje celá škola, babičky, dědečkové, maminky tatínkové, překvapenou učitelku pozvali na pódium a před zraky všech se s ní důstojně rozloučili a poděkovali jí za ty dva roky, které s nimi prošla. Pustili film, poplakali si :)
Ách jo, ještě teď mě to dojímá, když o tom píšu :)
Film zde :)