Prodloužený víkend

Jak jste si už asi všimli, projekt 365 je pro jiné, já tu pravidelnost nějak nedávám. Přestože mám pořád o čem psát, tak mám trochu pocit, že se stejně neumím vyjádřit přesně tak, jak věci cítím. Ale občas je fajn, že se tu můžu vypovídat.

Je spousta věcí, které mi poslední dobou běží hlavou a mám pocit, že se můj život zase někam posouvá. Ve čtvrtek jedeme do Prahy. Jedeme k dětskému psychologovi, který má posoudit situaci kolem Ivanky a Andrejky, vyhodnotit, co bude nejvhodnější řešení. Matýska bereme s sebou, hrozně chce jet do Prahy. Sama jsem zvědavá, jak to všechno dopadne. Moc bych přála Ivance šťastnější život a jestli k tomu můžeme nějak dopomoct my dva, nás šest, tak stojíme se srdcem i dveřmi otevřenými. Děti se pořád ptají, jestli a kdy u nás bude Ivanka bydlet. Nevím. Zatím chce jít zpátky do domova, což je logické. Zatím v rodině nepoznala nic pěkného. Bohužel, ve svých 12 letech nedokáže posoudit, co je pro ni dobré. Nechápe, že může existovat někdo, komu na ní bude záležet, že ji někdo může mít rád nezávisle na tom, jestli něco provede. My jsme toho schopni. Ale ať celá ta situace dopadne jakkoliv, jsem ráda, že jsme tím prošli. Pepa se hrozně změnil. Zvednul se a začal jednat. Nalepil se na Pána. Moc si ho vážím. Moje krédo pro tuto situaci zní: I cesta je cíl.