středa 19. června 2013

Moře po třech letech

Tak se po třech letech opět podíváme k moři. Teď je jiná situace než tehdy, protože tehdy jsem se na plný úvazek starala o děti, kdežto teď už pracuju....Nejsem typ vhodný na zvládání situací před dovolenou, protože mě vždy dříve či později přepadne neuróza a i když dlooooouho odolávám, nakonec stejně zjistím, že nestíhám. Už ať sedíme v autě!
Obývák mám zavalený věcmi, kupičkami, taškami (sbalit šestičlennou rodinu je fakt mazec), ale už finišuju a těším se na zítřek. Moře!

 Adélka přinesla obrázky ze školy....tak krásné a pozitivní, tyhle prostě MUSÍM zarámovat....

 Mám napečeno, koupila jsem si papírové košíčky na muffiny v IKEA, že i když nestíhám, nutně jsem je potřebovala vyzkoušet. Pekla jsem ze špaldové mouky, tak budeme mít zdravé mlsání do auta :)
 Adélka nás namalovala a já si ten obrázek prohlížím pořád a znova...jak si krásně vyhrála s detaily, všichni úsměvy od ucha k uchu, moc hezké...jen nostalgie, už to nejsou dva dospěláci a 4 malušci, Maty už má 186 centimetrů....je to možné?

Růže pro paní učitelky (celkem 4, ale zapomněla jsem na vychovatelku v družině a uklízečky ve školce, kde se loučíme po 11 letech, tak to musí být s grácií, takže zítra ještě běžím dokoupit :)

středa 12. června 2013

Učím se

V posledních dnech trénuju na více frontách a učím se:

1) Sebedisciplíně

Zjistila jsem, že moje tělo má s narůstajícím věkem schopnost velmi rychle nabírat kila, aniž bych si něčeho všimla a dost pomalu se s nima loučí. Drží se jich zuby nehty. V lednu jsem začala pomalu a nenápadně podnikat aktivity, které by mi od přebytečných kil pomohly, ale po několika měsících jsem zjistila, že pomalu a nenápadně to nepůjde a že budu muset překopat životosprávu vzhůru nohama, abych něčeho dosáhla. Jídelníček přizpůsobuji pozvolna, ale neúprosně a nepřestávám věřit tomu, že k vysněným křivkám se pomalu, ale jistě, jednou dopracuji. Přidala jsem pohyb. Posilovna - tam využívám v podstatě jen běžecký pás a můj hit letošního roku je cvičení s Jill. Mám před sebou posledních 6 dní a celý třicetidenní program mám zmáknutý. Lidi mi začínají říkat, že je to vidět, takže jsem spokojená. Ale právě tady se učím sebedisciplíně. Absolutně nejsem sportovní typ a kdyby mi ty kila tak nepřerůstala přes hlavu, tak se nikdy cvičit nedonutím. Cvičení s Jill mi zabere minimum času, 27 minut se dá najít, jen se přinutit. Ale říkám si, polevím jednou, polevím dvakrát a pak mě bude deprimovat už jen nákup jeansů (což mě zatím stále deprimuje :)) Prvních 15 minut, když mám chuť tu upovídanou a usměvavou Jill vypnout, se doslova hecuju a říkám si, nevzdám, nevzdám, nevypnu, nevzdám....nadávám strašně!, a pak dalších patnáct minut si říkám, tak teď už nemá cenu to vzdát, už je skoro konec :) A jde to. Po cvičení je mi hrozně dobře. Pokaždé.

2) Odvaze (?)

V pondělí zničehonic (aspoň z mého pohledu) uzavřeli část Rudné, po které jezdím denně za prací do Ostravy. Mám strašný strašný orientační smysl (strašný dvakrát není překlep). Řídím dobře /:))/, ale abych trefila tam, kam mám, to je problém. Soňa by mohla vyprávět, máme spoustu veselých historek. Uzavření Rudné, po které jsem za 20 minut z místa bydliště za počítačem v práci, znamená, že musím jet po jiné cestě. Uuuups. V pondělí mě můj orientační nesmysl doslova dohnal k pláči. kroužila jsem kolem pracoviště, ke kterému jsem přijela z jiné strany a nemohla se dostat na parkoviště, protože mi v tom bránil systém jednosměrek a já se pokoušela najít cestu, kterou se tam dostanu. Zoufalství. Jela jsem po ulici, na které sídlí naše firma, ale nepoznala jsem ji a neustále jsem z ní odbočovala, abych se na ni zpátky někde napojila. Krize, pláč. Doma jsem s chladnou hlavou cestu nastudovala, máme středu a já už do práce přijela třemi dalšími cestami, aniž bych zabloudila, i když jsem v pondělí ráno chtěla na auto zanevřít a začít jezdit vlakem.

Vlastně obé je o překonání sebe sama, tak se nebojme, ten pocit pak je úžasný...



neděle 9. června 2013

Shrnuto

Z dnešního dne bych vyzdvihla pár okamžiků. Sborový den se vyvedl, mám tyhle dny ráda. Pořádáme dvakrát do roka. Celý den jsme všichni ve sboru, na našem Majáku, a skoro vždycky nám k tomu krásně vyjde počasí. Po shromku se z velkého sálu stane nejdříve velká jídelna. Když je krásně, na velké zahradě se to hemží spoustou lidí, v pártystanu se čepuje káva a čaj, dospěláci sedí v  hloučcích u stolečků s kávou a buchtami a děti pobíhají, jsou hluční a veselí a hrajou spoustu her. Miminka spokojeně pospávají v kočárcích, nebo kolují z jedné náruče do druhé. Kdo chce, opět se přesune do velkého sálu, kde pak probíhá nějaká přednáška na zajímavé téma. Dnes jsme se dozvěděli něco více o Africe. David a Leoš tam letos na jaře byli zkontrolovat projekt, který podporuje Nehemia. Leoš a David jsou nesmírně zajímavá dvojka. O cestě do Afriky natočili videoblog, který rozhodně není nudný.
Domů jsem dorazila v podvečer. Prádlo, které jsem včera, poté co zmoklo ihned po pověšení, ani nesundávala ze šňůry, mi dnes na sluníčku jistě krásně proschlo. Nevím, než jsem dojela domů, přepadla nás opět krátká, ale intenzivní průtrž mračen, takže zmoklo opět. Trochu mě to rozladilo.
Adélka zítra odjíždí do školy v přírodě, takže večer probíhalo balení. Všechno celkem v pohodě, ale nedomyslela jsem nakoupení známek na dopisy, aby nás mohla oblažovat tím, jak se jí tam líbí. Věděla jsem, že doma někde pár známek mám a obrátila jsem byt vzhůru nohama, abych je našla. Nenašla. Zato jsem našla svou starou maturitní fotku a úplně jsem se do sebe zakoukala, jak mi to slušelo :) Taky jsem našla celé DVĚ IZOLEPY! (nedostatkové zboží u nás doma), obálku se vzkazy, které jsme si psaly na nějakém relaxačním víkendu (potěšilo srdce) a ještě spoustu věcí, na které už jsem dávno zapomněla, že je mám. A samozřejmě momentálně vůbec nepotřebuju :) Jak běžné! :)

3 v 1

Někdy bych se potřebovala rozčtvrtit, abych mohla být na více místech najednou. Třeba dnes. Vlastně už včera. Na dnešní den se nakumulovalo tolik prima akcí, na kterých jsem nemohla chybět. Slavnosti pivovaru Ostravar, na kterých hráli mí oblíbení Kryštofi, jsem bohužel musela oželet, ale tři další jsem stihla:

1. Svatba kolegyně

Muž, se kterým žije už 6 let ji slavnostně požádal o ruku 20. 12. 2012 ve 20 hodin 12 minut. Řekl, že pokud nenastane plánovaný konec světa, že by si ji rád vzal. Ale že to nemusí být hned, že třeba za rok za dva. Nakonec se to scvrklo na půl roku a všechno jsme to prožívali s ní. Byla krásná. Pro mě byl zážitek už to, že jsem trefila na ostravskou radnici :)

2. Dětský den

Dětský den pořádá každý rok firma, ve které je zaměstnaný Pepa. Je to od nich hezké. Udělají dětem radost, nabalí balíčky, pozvou klauna, povozí děti na koníčkách, a tak. Lidi můžou pokecat a odpočinout. Letos začal ve firmě pracovat i  náš kamarád, takže dorazil s celou rodinou - ženou a miminkem  - taky. Bezva jsme si popovídali, holky očuchaly miminko a povozily ho v kočárku. ZÁŽITEK :) Zpáteční cesta se neobešla bez dobrodružství. Já s Adélkou jsme odjely autem a Terezka s Pepou šli s přáteli a miminkem pěšky (je to asi hodinová procházka). Přestože jsme odjížděli za krásného počasí, najednou z ničehonic začaly z nebe padat trakaře. Bouřka, kroupy, slejvák jako hrom. To už byli kousek od domova, jela jsem jim autem naproti a nechápala jsem, kde se najednou zničehonic vzal takový šílený slejvák, stěrače nestíhaly, rámus, jak kroupy bušily do auta. Telefonicky jsem zjišťovala, kde zrovna jsou, kde je mám vyzvednout. Nakonec jsem je našla, promáčené na kost, Terinka téměř v šoku, studená, mokrá, uplakaná. Když jsem je dovezla domů, tak se všichni vítali a radovali, jako by mysleli, že už se nikdy neuvidí :)Terinku jsme přesvědčili, že není důvod k pláči, že si aspoň zažila supr dobrodružství, napustili jsme holkám horkou vanu a za chvíli bylo veselo. Je to tak fajn, že se máme.

3. No a navečer jsem si ještě zavařila. Doslova :)

Zítra máme "sborový den", naši církevní akci, kdy jsme všichni celý den ve sboru, ráno kázání, pak společný oběd a společné odpoledne a ten oběd někdo musí uvařit. U vaření se vždycky dost dobře bavíme :) Navařilli jsme plný kotel jídla asi pro 150 lidí a upekli 4 buchty. O půlnoci jsem byla doma jako na koni!

Bezva den!




pátek 7. června 2013

Už nějakou dobu přemýšlím nad tím, jaký nový impuls by mě mohl nakopnout znovu začít přispívat na blog. Už jsem tady tak dlouho nic nenapsala, že už skoro ani nevím, jak se to dělá. Přitom bych se tak svěřovala, jen času se nedostává. A dnes asi ten správný impuls přišel.
Celý den přemýšlím nad tím (a dokonce se nechám i dojímat), jak správné rozhodnutí jsme udělali před dvěmi lety. Převedli jsme Matese ze školy, na které byl nešťastný na jinou, kde se našel. Řada lidí nás zrazovala od rozhodnutí měnit školu v osmé třídě, ale byli takoví, kteří nás povzbuzovali. Po první třídní schůzce, která byla 7. září 2011 (Pepa měl narozeniny :), mé srdce zaplesalo. Paní učitelka mě natolik okouzlila, že jsem si byla jistá, že ty dva roky, kterými ukončí základní vzdělání, budou pod tímto vedením průlomové. A fakt byly! Mezi tou třídou a učitelkou vznikl báječný vztah, jaký není samozřejmý. Ona tu třídu brala jako svoje děti, kopala je k lepším výsledkům, motivovala je, někdy ji doháněli k slzám (po nocích samozřejmě, o tom nám říkala na schůzkách).....Oni ten zájem dokázali ocenit.
V jejich hlavách vznikl nápad, natočit ve volných chvílích film (bez jejího vědomí), ve kterém se objeví typické hlášky, vtipné i smutnější okamžiky, které se vryly do paměti.  Překvapilo mě, jak ti deváťáci umějí být zralí. Když chtějí. Když jim na něčem a na někom záleží.
Pak uspořádali veřejnou projekci, domluvili si pronájem sálu v menším kulturáčku a za utržené penízky koupili paní učitelce krásný dárek - zájezd pro dvě osoby do čtyřhvězdičkového hotelu. A myslím, že ani ten dárek neměl takovou sílu jako to, kde se to všechno rozhodli předat a sdělit. Na veřejném vystoupení, které jejich škola každý rok na konci školního roku pořádá, koncertě, který sleduje celá škola, babičky, dědečkové, maminky tatínkové, překvapenou učitelku pozvali na pódium a před zraky všech se s ní důstojně rozloučili a poděkovali jí za ty dva roky, které s nimi prošla. Pustili film, poplakali si :)
Ách jo, ještě teď mě to dojímá, když o tom píšu :)
Film zde :)