pátek 26. července 2013

Oslava narozenin

I když většina lidí rodinné oslavy nesnáší já je mám ráda. Ještěže nás je tolik! :) Naše nejbližší rodina čítá 15 lidí (jelikož jsme si se sestrou vzaly dva bratry, je to jednodušší - dvoje rodiče, moje rodina a ségry rodina) a tak je pořád co slavit! Mates oslavil 15. narozeniny v červnu, ale až teď jsme se sešli všichni, abychom mohli juchat. Juchů!
Oslavenec Jonáš

Tereza

mami se ségrou

děda Jarek

Tereza

Pepovi rodiče




středa 24. července 2013

Řízení auta jako terapie i škola života...

Kdysi jsem si myslela, že nebudu schopná nikdy řídit auto. Když se narodily děti a já se nechtěla vzdát společenského života, vzhledem k tomu, že bydlíme za městem, řízení auta se stalo nutností. A nakonec (vlastně hned od počátku) i radostí.
Pracuji 25 km od domova, takže řídím téměř každý den. Díky Soni jsem už dvakrát jezdila i po Praze, což jsem kdysi považovala jako sport pro největší borce.
Už jsem i bourala.
Řízení obohacuje můj život a díky němu jsem zažila spoustu příjemných a vtipných okamžiků. A asi je to i můj učitel. Učitel trpělivosti. Denně potkávám na silnici spoustu zajímavých řidičů, kteří mě dohánějí k šílenství. Dnes jsem se napojila na cestě, kde se nedá předjíždět, za auto, které jelo předpisovou padesátkou. Tam, kde běžně jezdím rychleji, protože to povaha vozovky umožňuje. V první chvíli se mi draly na jazyk peprná slova (v autě já si umím ulevit). Pak jsem viděla, že věkový průměr osazenstva auta přede mnou je asi 75 let. Napadlo mě, že bych neměla být taková netrpělivá můra. Pomohlo to. Zklidnila jsem se a rozhodla, že nebudu riskovat, ale potáhnu se za nimi, kam až to půjde. Dnes už mi to přizpůsobení docela jde, tak počítám, že jsem se to asi naučila. :)
Před pár lety jsem měla takovou zkušenost. Můj muž je nejklidnější muž (a řidič), jakého znám. Pečlivě dodržuje předpisy. Jako spolujezdec vedle něj občas netrpělivě poposedávám. Má úplně opačné instinkty, než já. Tam kde já jezdím v pravém pruhu, on přejíždí do levého a hlavně naopak. Já častěji brouzdám levým pruhem. Já a můj muž občas procházíme manželskou krizí. Jednou jsme absolvovali takový kurz pro manžele. Byla jsem tehdy do toho trochu natlačena, ale k něčemu to asi bylo. Dost to nutilo lidi spolu mluvit. Bylo to intenzivní. V naší dvojici jsem spíš já ten vůdčí typ. Nebo spíš ten hlasitější, on je moudřejší a dost často má pravdu. Dost často ho svým temperamentem převálcuju. Ale vím o tom a snažím se s tím pracovat. V průběhu toho kurzu, který trval pár týdnů jsme měli problémy s autem a vezli jsme ho do servisu za Ostravu. Poté, co ho opravili jsme jeli Pepovým autem pro to naše rodinné. Zpátky jsme řídili každý svoje. Neznala jsem cestu, držela jsem se za Pepou. Páni, na můj vkus jel strašně předpisově. Měla jsem chuť na to šlápnout, předjet ho a ujet. V poslední chvíli jsem sundala nohu na plyn. Když ho nejsi schopna následovat ani v tom autě, jak se chceš naučit nechat se vést v životě. Ozval se hlas pokory. Někdy je fajn ho poslechnout.
:)

středa 17. července 2013

Nemůžu spát....

....tak aspoň napíšu něco na blog.
V poslední době mám tak neučesané myšlenky, že se mi často stává, že po dvou hodinách snažení se usnout to vzdám a zapnu počítač, abych se na chvíli rozptýlila.
Pořád se něco děje.
Míša za poslední měsíc strávil doma dva dny. Nejdřív moře, odtud rovnou na florbalkemp, dva dny doma, pak mezinárodní florbalový turnaj Prague games a odtama přes Olomouc rovnou do jižních Čech na rafty. Takhle náročný měsíc asi ještě nezažil.
V akci na Prague games

Ale všechno si to náramně užívá a domů dorazí dnes, tak už se na něj hrozně moc těším.
Holky měly taky bezvadné zážitky. Poprvé strávily několik dní u havířovské babičky a dědečka a tady se potvrzuje, že nezáleží na kvantitě, ale na kvalitě, protože se jim perfektně věnovali celé čtyři dny, výletili s nimi, žádný gaučink u televize. Když jsem je v úterý odpouštěla a holky začaly trojhlasně recitovat a zpívat, jak je jejich zvykem, tak děda na mě vrhnul zoufalý pohled a ptal se: "Nebude to celý den, že?" Tak jsem se obávala, že je budou vracet totálně vyšťavení a ono ne. Děda dokonce vykřikoval, že nám je nedá :) Tak jsme rádi, že si to všichni užili a holky budou mít prima vzpomínky. Budování sociálních vztahů s prarodiči je podle mě nesmírně důležité, i když v této době čím dál těžší.

v ZOO

V pátek jedu do Prahy, se Soňou a těším se moc, protože Prahu miluju. Nemůžu dospat! :)

neděle 7. července 2013

Ještě dovětek.............

Včera jsem se tady vytahovala, že bych nikdy neřekla, jak je snadné žít vedle jednoho člověka 16 let, abych si vzápětí večer protiřečila kamarádce u Cideru, jaký je vztah dřina.

Přesto si trvám na tom, že obojí je pravda. Vztah je někdy (často) velká dřina. My s Pepou jsme každý z jiné planety. Na začátku bylo velké jiskření a sexuální přitažlivost a všechno ostatní se zdálo ne nepřeklenutelné. Dnes musím často řešit rozdílnost povah, rozdílný temperament, rozdílnost toho, co kdo od života a od partnera očekáváme. Přesto rozhodnutí, které jsem udělala na počátku, a to, že tento vztah je na celý život, mě nutí z boje neutíkat, ale problémům čelit a řešit je. Možná, kdybych tento slib nedala, už bych dávno z boje utekla. Jak bych ale litovala! Kolik věcí bych tím pokazila a kolik duší bych tím zradila. Je jednodušší problémům čelit, než zbaběle utéct z boje jen proto, abych v každém novém vztahu čelila třeba mnohem větším, ale stoprocentně nějakým jiným, problémům. Dnes muž přinesl růže, nalila jsem sklinku vína a svět je hned veselejší. Vzhůru do boje! :)

sobota 6. července 2013

16 let spolu





Tak to včera bylo přesně 16 let od naší svatby a přesně 15 let ode dne, kdy jsme si domů z porodnice odnesli Matýska. STrašně to utíká, 16 let uteklo jako nic. Adélka si prohlížela naše svatební album a prohlásila, že jsme se vůbec nezměnili. To je od vlastního dítěte poklona. Nikdy bych si nedovedla představit, že je tak snadné žít 16 let po boku jednoho muže. Asi jsem si dobře vybrala :)

5.7.1998 - na první výročí jsem opouštěla porodnici s tři a půlkilovým balíčkem

Matýsek pár hodin po porodu...

těsně po porodu...

pátek 5. července 2013

Dovolená...

....byla skvělá. Není to samozřejmé, vždycky se může něco pokazit. Tentokrát ale skoro všechno šlapalo, a to co ne, nad tím jsme dokázali mávnout rukou.

Co jsem zjistila:

  • Máme přátele, se kterými můžeme sdílet jeden apartmán 10 dní a nelezem si skoro vůbec na nervy. To je vzácné.
  • Děti nám rostou. Ve stejném složení jsme u moře byli už potřetí a děti už byli adekvátními partnery. Moc nás nepotřebovali a když jo, tak nás to neobtěžovalo :))
  • Převalit se na pláži z jednoho boku na druhý dá tolik práce! 
  • Už si umím opalovat i přední stranu těla s knížkou v ruce tak, aby mi nestínila žádnou opalovanou část těla :)
  • Nejlepší je si přivstat a být na pláži ráno úplně první a úplně sama.
  • Šnorchlování je ideální poslední den dovolené, pokud si člověk pak po zbytek dovolené nechce představovat všechnu tu havěť, která se pod ním míhá.
  • Objet dálnici ve Slovinsku je skoro nemožné, ale dá se to. Nicméně se člověk nesmí řídit ukazateli na cestách, ale intuicí :)
  • Člověk zvládne nespat v autě celou cestu a pak ještě celý další den fungovat. I bez energetických nápojů :)
  • I bez peněz se dá v Chorvatsku přežít. Měli jsme menší komplikaci s účtem, ale vydrželi jsme my, i náš vztah :)
Už se těším na příště! Římánci, dík :)


výhled z terasy - klid před bouří

cesta do města Pag

Místo Matýska s námi tentokrát jel synovec Vojta(žluté tričko)
Terezka


Adélka

 

výhled z terasy

idylka na pláži

děti pořád něco lovily

nanuky na terásce

rodinné foto, hoši fotku bez ksichtíků nedají...