sobota 25. prosince 2010

Vánoční

Hrozně ráda bych napsala takové pěkné vánoční smysluplné povídání jako Gabka, ale na to nějak nemám buňky. Ale když už jsou ty vánoce, tak bych něco blognout chtěla.
Letos jsou to pro nás trošku jiné vánoce, protože poprvé je obstarávám coby pracující matka. Myslím, že rodina to coby do kvality nijak nepocítila, jen já jsem trošku více unavená. Trošku hodně více. Ale vánoční čas miluju, takže se mi to kompenzuje pocitem blaženosti ze vší té vánoční krásy a pohody kolem.
Taky máme nově vymalováno a jeden by neřek, kolik krásy dokáže vytvořit pár barviček namalovaných na stěnách. Máme to zas tak na pět let, tak si to užívám, dokud je to nové.
Štědrý den letos proběhnul v klídku, děti téměř nezlobily a dokonce už ani neprotestovaly, když jsem jim oznámila, že proběhne klasické fotografování před stromečkem, protože vloni to Mates bojkotoval a když se uráčil, že se teda fotit bude, tak to začala bojkotovat Terka a on měl co dělat, aby ji dostatečně uplatil. Tak letos ne, letos se s tím počítalo a nikdo nic nebojkotoval. Já si tradičně všechno připravila už 23. prosince, na což padla moje dovolená, ale už je to klasika, že den před Štědrým dnem zadělávám na vánočky, připravuju bramborový salát a Pepi s dětmi trajdají po obchodech. Letos jsem pekla vánočky čtyři a klidně bych jich zvládla i víc, je to pohoda a mám skvělý recept na těsto, se kterým se dobře pracuje. Dvě vánočky jsme darovali a dvě si ponechali, už je nás tolik, že se po nich jen zapráší. Večer jsem balila dárky, a i když jich letos bylo trošku méně (krize je krize:-), tak jsem si opět slibovala, že příští rok začnu s balením trošku dříve...Ale nevím, jak se znám, tak to zas bude na poslední chvíli.
No a teď si užívám klídečku a pohody, protože se to nezdá, ale ty čtyři měsíce, co jsem začala chodit do práce, mě docela vyčerpaly a i když mám naprosto úžo práci, tak jsem ráda, že si můžu chvíli odpočinout a oddávat se nicnedělání.....Dnes u nás byli Petrželkovi, tak jsme zase s Gabčou sjížděli stránky Fléru a ty scrapbookové a básnily o našich plánech a o tom, co všechno jednou budeme dělat. No jo, plány by byly, ale kde na to brát čas? Snad na stará kolena...:-)
 Na bilancování uplynulého roku se ještě necítím, přeci jen zbývá ještě 6 dní a to se může ještě leccos přihodit :-) Od středy do pátku musím ještě chodit do práce, to je taky novinka oproti minulým rokům, ale ani mi to nevadí. Je to vážně dar mít práci, která člověka baví  nestresuje, kde má prima kolektiv, ještě těch peněz by mohlo být o něco více a bylo by to dokonalé. Ale člověk nemůže mít všechno.
Přeji vám všem, abyste si poslední dny tohoto roku užili, většina z vás může trávit více času se svými rodinami, tak toho využijme a příliš to nepřehánějte s předsevzetími do nového roku, ať nás pak nestresuje, když to třeba náhodou nevyjde! :-)

pondělí 22. listopadu 2010

Pečeme perníčky

A je to tady zase. Jako každý rok touhle dobou, tak i letos se moje děti pustily nadšeně do pečení perníčků. Je to už naše každoroční tradice a děti ji milují. Moje aktivita spočívá ve splácání těsta a posléze aktivity kolem trouby. Zbytek si děti obstarají téměř samy. A naštěstí můžu říct, že je to rok od roku lepší :-)
A pokud by někoho zajímalo, jestli nám perníčky vydrží až do vánoc, tak rovnou říkám, že nevydrží, protože toto je jediný druh, který děti můžou jíst svobodně jak libo - alespoň jim to do vánoc rychleji utíká a tolik nežadoní o jiné cukroví, protože zbytek schovám a nedám! :)

pondělí 1. listopadu 2010

News

Dnes je to přesně dva měsíce, co jsem začala chodit do práce. To, co mi ještě před pár měsíci připadalo nezvládnutelné se najednou stalo realitou a my jako rodina se s tím učíme žít. Podle pravidla všechno jde, když se chce to opravdu jde. Děti si na pracující maminku rychle zvykly a když se někdy stane, že nechtějí spolupracovat, tak dostanou na výběr mezi maminkou, která jim bude stát za zadkem a dělat za ně věci, které jsou schopní zvládnout sami nebo pracující maminkou a s tím spojeným vyšším přísunem prostředům a z toho pro ně vyplývajících výhod. Období finančních problémů mají čerstvě před očima a rozumějí, co to znamená a tak raději volí přidat ruku k dílu, abychom to všechno zvládli. Myslím, že zvládáme v pohodě. Holt život je o tom, že člověk nemůže mít všechno a i když období na mateřské bylo v mnohých ohledech velmi příjemné, tak čas pokročil a teď je čas na jiné věci. Já bych řekla, že teď je nám všem fajn:-)
V práci je mi dobře, nepřestanu být za tuto práci vděčná. Jsem mezi lidmi, mezi příjemnými lidmi a dělám to, co mě baví. Můžu taky rozvíjet své organizační schopnosti, no zkrátka jsem ve svém živlu.
A na nic nemám čas, žádná novinka:-)
Děti mi dělají obrovskou radost, někdy se až tetelím blahem, jak jsou úžasní. Matýsek je pravda trochu složitější a jsou i chvíle, kdy si o něj dělám starosti. Ale to je na jiné psaní. Alespoň máme nějaké výzvy v životě:-) Míša se m svěřil, že by chtěl být jednou architektem a já vím, že on je z těch, kdo na to má. Ve škole je svědomitý a chytrý, baví ho kreslení a zkouší kreslit i tak, že to vypadá jako technické výkresy. Sám přišel s tím, že chce jít po páté třídě na gympl a bude dělat všechno pro to, aby se tam dostal. Život v rodině se třemi dalšími sourozenci ho šíleně motivuje k tomu, že chce mít jednou peníze, on je holt ten typ, co ty prachy k životu bude potřebovat. (A kdo ne, že?:-) Jsem ráda, že ví co chce, protože ho máme k čemu motivovat. Je to fakt úlevné.
Adélka ve škole nepřekvapila, je to přesně ten typ školačky, na jakou jsem ji tipovala - ze školy ještě nepřinesla jediné škaredé razítko nebo známku a prý jsou už ve třídě jen dvě, které nemají jinou známku než jedničku. Jsem ráda, že ji škola baví, mít teď prvňáčka, jakým byl Matýsek, který vyžadoval spoustu péče, tak bychom to zvládali mnohem hůř. Dneska psala Adélka úkol s takovou lehkostí a úsměvem na rtech, to jsem u hošánků moc neznala:-)
Matýsek nám trochu omarodil, koneckonců není divu, všude plno bacilů, smrkáme a kýcháme skoro všichni - s různýma přestávkama a různou intenzitou. Naštěstí jsme celkem odolní, a tak doufám, že to nebude nic vážnějšího.
Pro dnešek vše:-)

neděle 31. října 2010

Kalendář 2011

Milí návštěvníci mého blogu!

Jako každý rok, tak i letos jsem propadla kalendářovému šílenství a s nadšením se vrhám do výroby digiscrapbookového kalendáře.
Pro ty z vás, kdo jste stejní nadšenci jsem připravila malý dáreček - vyrobila jsem si vlastní kalendářovou mřížku, vhodnou pro ty, kdo kalednář používají nejen na okrasu, ale také si do něj rádi vpisují události a rovněž jsem do ní poctivě přepsala všechny české svátky včetně těch člověčích jmenných, tak jak se na správný kalendář sluší!
Kdo máte zájem, můžete si tuto mřížku stáhnout, samozřejmě zdarma :-)

sobota 11. září 2010

V poklusu


Naše rodina teď prochází velikánskou změnou. Jelikož mi včera oficiálně skončila tzv. mateřská dovolená ( v mém případě trvala nepřerušovaně 12 let), museli jsme řešit co dál. Dvanáct let jsem byla doma a starala se o rodinu (kromě asi tisíc pětseti dvanácti různými jiných aktivit:-) a přišlo mi nereálné, že bych to teď všechno měla skončit a najít si práci na plný úvazek. Nedovedla jsem si představit, že by šla skloubit práce s péčí o čtyři děti. Rozhodla jsem se, že raději budu pokračovat v tom, co jsem dělala dosud - distribuce materiálů pro jeden projekt a k tomu jsem si chtěla založit nějakou minifirmičku na tvorbu grafiky. Sice výsledek zatím nejistý, penízky taky nejisté, ale priorita byla, že můžu zůstat doma a starat se o rodinu i nadále. Prázdniny mi s mými plány pořádně zamávaly! Už před nimi jsme se dostali do finančních potíží a naše finanční situace během prázdnin byla šílená! Dovolenou skončila jakás takás finanční svoboda a stejně jako naši politici i my doma jsme začali škrtit rozpočet:-) Nebudu popisovat, jak to bylo těžké, asi většina z vás si občas projde situací, kdy stojíte v obchodě se stokorunou v peněžence a přemýšlíte, která z těch spousty věcí, které potřebujete k tomu, abyste připravily jídlo pro čtyři děti a pracujícího taťku, je opravdu důležitá, jestli koupíte raději máslo, ale pak vám nezbyde na rohlíky, nebo raději rohlíky, ale budete jíst suché, a tak dále. Když má člověk malinko peněz, potřebuje spoustu fantazie. Na druhou stranu je pak někdy fantazie to jediné, co tak asi máte. :-)
V době, když jsem se vdala, byl tady na ostravsku velký nedostatek práce. Jako absolventka gymnázia jsem neměla příliš velkou šanci sehnat práci. Chodila jsem po výběrových řízeních, ale chybělo mi sebevědomí a tak mi vždycky podali ruku a řekli nashledanou, my se ozveme. Bylo mi to dost nepříjemné, a tak jsem se rozhodla, že si raději pořídím dítě, aby můj život dostal nějaký smysl. A tak se narodil Matýsek :-) Vždycky jsme plánovali, že budeme mít tři děti, to jsem věděla odjakživa, že u dvou neskončím. Na to, abych si někde budovala kariéru, jsem nikdy nemyslela. Bylo mi jasné, že jednou mi mateřská skončí, a hledat si práci se čtyřmi dětmi, navíc bez předchozí jakékoliv praxe bude dost náročné. A tak jsem se už tehdy, když jsem měla malinkatého Matýska, modlila, aby až jednou nastane ten den D, kdy budu muset jít do práce, aby se o mně postaral. Za celou dobu, kdy jsem byla doma a starala se o děti, jsem nepocítila obavy z toho, co bude, až mateřská skončí. Věděla jsem, že nějak bude. Když jsem měla malé kluky, tak jsem si mateřskou užívala naplno, ale jakmile se mi narodila Adélka, už jsem začala mít trochu roupy. Porozhlížela jsem se kolem sebe, po nějaké práci doma. V té době mi kamarád nabídnul, jestli bych mu nepomohla s jedním projektem v jeho neziskovce. Pak se nabalovaly různé jiné projekty, taky Majáček, telefonování pro t-mobile, internetový obchod - a to všechno mi pak pěkně posloužilo k tomu, že v životopise nemám zápisek - 1995 maturita na gymnáziu, 1998 - 2010 mateřská dovolená :-)
No, abych to zkrátila :-) Někdy začátkem srpna, když už mi zhráblo z toho, jaké menu zas pro rodinu vymyslím za 35 Kč, které jsem měla v peněžence, jsem přišla s nápadem, že co kdybych prostě šla do práce. Myslím, že tento nápad Pepu docela šoknul (mě vlastně taky). Zrovna byl na odchodu a já na něho vybafnu takovou věc. Rychle jsme to probrali. Tak jo. Půjdu. Hned jako první mě napadlo místo, kde pracovala moje kamarádka. Advokátní kancelář. Asi je to trochu troufalé, hlásit se na takové prestižní místo po dvanácti letech mateřské, ale já o to místo moc stála. Objednala jsem se ke kamarádce na kafe a začaly jsme to spolu probírat. Vyjmenovala mi všechna negativa, ale když viděla, že jsem rozhodnutá, tak mě v tom začala povzbuzovat. Sepsala jsem ještě ten večer životopis, poslala ho další naší kamarádce, která má v této firmě životopisy na starosti a čekala jsem.  Pozvali mě na první kolo výběrového řízení, ale tím jsem prošla jen s odřenýma ušima, jelikož jsem se dobře nepřipravila. V tu chvíli mi došlo, že buď zabojuju a to místo dostanu, nebo couvnu. Měla jsem jasno, chci to místo! Napsala jsem slečně, která se mnou pohovor dělala, email, že vím, že jsem nezaujala, ale že o to místo opravdu stojím a ať mi dá ještě šanci. Dala, pozvala mě do druhého kola. Samozřejmě v tom velkou roli hrálo i to, že za mě holky orodovaly. Druhé kolo pohovoru už vedl samotný pan advokát a to už jsem byla připravená a cítila jsem, že je to v pohodě. No a co myslíte? Mám to místo:-) 
Nastoupila jsem prvního září a je to šííílený kolotoč! Do toho nám Adélka nastoupila do 1. třídy, tak si dovedete představit, jakými změnami doma procházíme. Musíme mít režim, to bylo dosud pro mně sprosté slovo. Večer mají děti nachystané úplně všechno, co budou druhý den potřebovat - aktovky, svačinky, oblečení od slipů - kalhotek až po bundičky, botičky a taky deštníčky :-) A hrozně mě to baví! Nachystané věci večer, to je velká výhoda a ušetří se tím spousta času a nervů ráno - kolikrát jsem sháněla po baráku čisté a neděravé ponožky, to vám ani nebudu vykládat :-) No a tak si tady žijem! :-)

čtvrtek 12. srpna 2010

Jak ten čas letí

Je tolik věcí, o kterých bych chtěla psát, ale nestíhám. A tak jen ve zkratce.
Matýska jsem odvezla na tábor. Poprvé jel  na tábor mezi úplně cizí děti, tak doufám doufám, že to zvládá dobře. Zatím nenapsal. Vezly jsme ho s Gabi P. do Prahy, s tím, že si jedním vrzem uděláme výlet po památkách. Byly jsme tak utahané, že památky se nekonaly a nejsilnější zážitek byl z metra, kdy se mi málem zastavilo srdce - vlak se zničehožnic zastavil uprostřed tunelu a bylo jen cítit šílený smrad, jako kouř. Ten pocit, že nemáme kam utéct, kdyby něco, ten byl strašný. Nakonec se vlak rozjel a docela jsme zajásali, když se objevila stanice:-)
V září mi končí mateřská (po 12 letech!) a rozhodla jsem se, že se pokusím najít práci na plný úvazek. Zatím jsem absolvovala první kolo pohovoru do jedné advokátní kanceláře a do druhého jsem prošla jen tak tak. Tak uvidíme, asi se i těším, že bych začala normálně chodit do práce, i když skloubit to se čtyřmi dětmi bude dost náročné.
Prázdniny se pomalu chýlí ke konci a tak, jako se vždy těším, že konečně prázdniny začnou, stejně tak se těším, že konečně skončí. Doufala jsem, kolik práce neudělám a houby! Se čtyřmi dětmi v závěsu je to FÁKT TĚŽKÝ!
A to je pro dnešek vše. Nic moc, já vím...

pondělí 26. července 2010

Jak jsem se na týden stala vodačkou, část druhá

Jak už jsem psala, zážitků bylo spousta a to dost silných - prožila jsem s vodáky týden, ale mám pocit, že jsem s nimi strávila aspoň měsíc. Vrátila jsem se o několik let zpět. Oprášila hity, které jsem nezpívala už dobrých 16 let. Spala pod širákem a nesmírně se mi to zalíbilo. Naučila se hrát petang. Opekla si špekáček tak, že byl černý úplně ze všech stran - to jsem naposledy udělala jako malá holka, pak už jsem strachy z karcinogenů špekáčky opíkala jen zlehka. Když ten černý je ale úplně nejlepší!
První den, kdy jsme začali sjíždět byla neděle. Celou noc lilo jako z konve, bouřilo a ráno to nevypadalo, že by se to mělo vybrat. Zapomněla jsem doma pláštěnky - no, zapomněla. Doufala jsem, že když hlásí tropy, tak je snad nebudu potřebovat. Chyba. V obchůdku se pláštěnka sehnat nedala, tak jsme improvizovali. Do odpatkových pytlů jsme udělali díry pro hlavu a ruce a bylo! První pomoc. Naštěstí se kolem desáté počasí umoudřilo a my mohli vyrazit. Odvezli jsme rafťáky auty o 26 kilometrů výš proti proudu řeky. (První den byl jiný v tom, že jsme večer skončili ve stejném kempu. Ráno se všichni odvezli auty na místo, odkud jsme začali plavbu, já čekala v kempu až se řidiči vrátí s auty zpět a mým autem jsem šoféry a sebe odvezla za rafťáky. Večer, když jsme dorazili do kempu, se mnou zase jel někdo pro mé auto a dojeli jsme zpět do kempu.) První nasednutí na raft a už jsem si ho zamilovala. Plavali jsme na pohodu. Zpívali o dušu. Pili asi taky o dušu, já teda ne tolik. Ale zelená tekla proudem a pivo taky. Cigaretky. Hron byl teda pěkně špinavý a taky se na něm podepsaly záplavy. Všude na stromech visely hadry, které tam zanechal vyšší -  povodňový - proud. Soulodili jsme často - zpočátku nás byly 3 rafty a jedna kanoe, spojili jsme se v jeden obrovský komplex a tzv. soulodili.
Večer se pak končilo v hospůdce. Můj nejsilnější zážitek byl z druhého dne plavby. Ráno jsme vyrazili v plavkách, vypadalo to na pořádný pařák. V barelu jsme samozřejmě měli i něco na přioblíknutí, ale doufala jsem, že to nebude potřeba. V půlce plavby jsme dorazili do nějakého tábořiště, kde jsme slízali nanuky a snědli svačinky. Najednou se to vzadu začalo černat. Na poslední chvíli jsem si všimla v baru pláštěnek za euro. Po chvilkovém váhání jsem dvě koupila, co kdyby. Jak jsem dobře udělala. Sotva jsme vyrazili na druhou půlku plavby, začala obrovská průtrž mračen, hřmění, bouření a kdyby děti neměli pláštěnky, asi by to škaredě odnesli. Lilo celý zbytek plavby, byli jsme promočení, prokřehlí, ale tak plní energie a dobré nálady, že na to se prostě nedá zapomenout! Jen ty děti bobánci tam seděli na sedátkách, schovaní pod pláštěnkami a zjevně vypadali, že jen ať už jsme v cíli! Nahřívala jsem se celý zbytek dne, ale bylo mi hrozně dobře. Krizovky jdou naší partě na jedničku! Večer vínečko, písničky, dobrá nálada, děti spaly pod širákem, já měla malý stan, mě na nohy táhlo...:-) Kiksnul mi mobil. Jsem úplně odtržená od zbytku světa a je mi to jedno.
Další dva dny jen lehká plavba. Na jeden kemp se taky nedá zapomenout. Majitel kempu byl velmi zvláštní chlapík. Už když jsme tam ráno dorazili, tak nás dohnal k přeparkování aut, lebo stojíme na tri metry od sebe! (Kecy). A niesme tam sami! (kemp byl poloprázdný). Když jsme pak dorazili a rozbili stany, tak přiběhnul, že se moc roztahujeme, že to je kemp pre 200 ludí a nie pre dvadcať! Tak jsme holt stany srazili. Že prý čeká 100 lidí. Inu, možná čekal, nedorazili. :-) Pak jsme hráli petang a to zas přišel a zeptal se, kdo pak jako bude v těch dírách stanovat?
(samozřejmě tam žádné díry nebyly). No a bodku tomu dodal, když jsme si ráno čistili zuby a on nás poučil, že máme pastu plivať do potůčku, lebo ta biela pasta na tiech brehoch vyzerá tak smiešne! Huh! Naše dobrá nálada nás ale rozhodně neopouští!
Další noc jsem si poprvé vyzkoušela spaní pod širákem a litovala, že jsem to nevyzkoušela už dřív. Ta vůně vzduchu po dešti, ani nevadilo chrápání jednoho z chlapů, převalování těch, kteří nemohou spát...nejsem schopná popsat, co jsem prožívala. Nakonec mě ráno dostala Miri, která spala vedle mně. Když nás ráno sluníčko donutilo rozepnout spacáky a jen tak v tričku a kalhotkách čekat na úplné probuzení, chvilku jsme ležely a pak poznamenala: No, a tak to vlastně volně přechází v opalovačku, odhazujeme spacáky a oblečení v dál...Rozesmála mě:-)
Bylo to krásné. Myslím, že každý člověk by měl občas vyzkoušet něco úplně nového. Objevíte nový rozměr. Už nikdy mi vzduch po dešti nebude vonět stejně, protože když se nadechnu, ucítím atmosféru těch krásných sedmi dní. Mohla jsem uniknout mým každodenním starostem. Nevyřešily se, ale mohla jsem si od nich odpočinout a teď můžu s čistou hlavou přemýšlet, co dál. Těším se na příště!

sobota 24. července 2010

Jak jsem se na týden stala vodačkou, část první

Prožila jsem nádherný a úžasný týden, plný skvělých a hlavně silných zážitků. Na týden jsem se stala někým trošku jiným a teď si připadám jako zamlada, když jsem se vrátila z tábora. Prožila jsem týden s lidmi, kteří dohromady vytvářejí supr partu, jsou skvěle sehraní, veselí, nekonfliktní, z ničeho si nedělají hlavu. Byl to pro mě dokonalý únik, protože jsem odjížděla v mírném smutku, který sice ještě není za mnou, ale na týden jsem nemusela nic řešit a mohla zapomenout na všechny svoje nedořešené bolístky. Možná to bylo tím, že jsem byla mezi lidmi, kteří mě vůbec neznají, moje starosti jim nic neříkají a kdo by taky na vodě něco řešil? :-) Tam šlo hlavně o to, užít si přírodu, dostat se z každodenní rutiny a taky trochu zapařit, no. Na raftech jsme kromě jiných nezbytností, jako jsou dobrůtky, jídlo a taky pláštěnka, tahali převážně alkohol. Což pro mě, holku alkoholem téměř nepolíbenou byl zpočátku trošku oříšek, ale nakonec jsem to zvládla ukočírovat tak, abych nebyla za trapnou abstinentku a zároveň nebyla věčně v lihu. :-)
Než jsem odjížděla, tak jsem řešila, jestli týden není trochu moc - já totiž nejsem zrovna typ na kempování, tanování a polní podmínky. Navíc jsem jela mezi lidi, které neznám. Miri, která mě tam vytáhla, mě ubezpečovala, že nejlepší je spaní pod širákem a že určitě neodolám. To jsem si fakt nedokázala představit. Taky jsem doufala, že bude možnost si co druhý den umýt hlavu, tak jak jsem zvyklá - kdybych věděla, do čeho jdu, asi bych na něco takového ani nepomyslela! :-)
Jako vždy, už začátek cesty byl dramatický. Já ani nevím, proč vlastně očekávám, že by nějaký můj odjezd kamkoliv měl probíhat v pohodě. Vyrazili jsme za velmi tropického počasí v sobotu odpoledne. Na internetu jsem si našla, že by naše cesta měla obsáhnout zhruba necelých 200 km. Což dle mých výpočtů čítalo nějaké tři až čtyři hodiny cesty, takže v pět jsme na místě. Naivka. Pár metrů před slovenskou hranicí jsem dostala defekt. Plně naložené auto nejen lidmi, ale i zavazadly, takže jsem jela celkem pomalu, což bylo možná štěstí. Naštěstí jsme měli chlapa v autě, vojáka Tomáška, takže bylo na něm vyměnit kolo za rezervu. Na celkem vytížené čtyřproudovce v totálním vedru a s čtyřmi natěšenými dětmi to byl fakt docela zážitek. Rozhodli jsme se, že si v žádném případě nedáme zkazit výbornou náladu. Zelená tekla na zlepšení nálady. Když se konečně Tomáškovi podařilo dostat hever pod auto a vyšroubovat kolo, tak buch, hever se zlomil a celé auto spadlo a diskem se zabořilo do rozpáleného asfaltu. Jupí. Tak to jsme víte kde. Teď už nezbývalo, než volat Pepu, který zůstal doma s holkama. Zajistil v třineckém servise dvě náhradní pneumatiky, což je v sobotu odpoledne kumšt a nezbývalo, než aby dorazil a provedl výměnu. Mezitím nás dojel Mirčin manžel, který vyrážel o něco později než my, nabral děti a zatímco my s Miri jsme čekaly, než Pepa odjede s koly a nechá vyměnit pneumatiky, tak děti už mířily na Slovensko. Mírné zpoždění. Chtěla jsem vyrazit v jednu a nakonec jsme vyrážely v sedm. Pak už ale cesta proběhla v pohodě. Chytla nás brutální průtrž mračen, ech. Do kempu jsme dorazily místo v pět až v deset. Za tmy stavěli stany. Neznámé lidi jsem poznávala za tmy a těšila se na druhý den, že jim pohlédnu tváří v tvář. Vypila jsem asi 5 půlek, na což nejsem zvyklá, takže jsem byla asi trochu veselá a celkem mi bylo jedno, že jsem sice postavila stan, ale neobtěžovala se s pořádným vypnutím plachty, takže nám tam v noci napršelo. Vyčistila jsem zuby v Hronu. Potmě. Když jsem ráno viděla tu břečku, byla jsem ráda, že jsem nedostala blijavku. :-)
Pokračování zítra.

neděle 11. července 2010

Babinec na chatě

Občas se Pepa nade mnou slituje, sbalí děti a ještě s podobně positženými kamarády odjede na chatu, kde zatímco muži vaří, relaxují, debatují, a tak podobně, děti si užívají jakés takés svobody bez matek a všem nám je fajn. Jednou za čas se takto domluvíme taky my ženské, sbalíme děti a jedeme relaxovat někam do přírody. Dosud byl relax silné slovo, protože dokud jsou děti malé, o relaxu nemůže být příliš řeč a po podobně stráveném víkendu jsem se většinou vracela notně utahaná.
Tentokrát jsme odjeli na chatu ve složení 3 maminy a 11 dětí. Takový menší tábor. Děti ve věku od 4 do 15 let. A byl to RELAX! Asi nastalo ideální období, protože jak jsme to tak hodnotili, už příští rok budeme muset opět hlídat - ne však nejmenší, nýbrž nejstarší děti, které se dostávají do věku pubertálního, do věku zapalujících se lejtek, a už teď jsme přemýšlely, jestli je to ještě platonické, nebo už se máme obávat a hlídat. No, ještě to bylo v pohodě, i když hlouček nejstarších večer na terase ve spacáku pozoroval hvězdy, holky klukům čechraly vlasy pod záminkou tvorby účesů a čtrnáctiletá hlava spočinula ve dvanáctiletém klíně, protože je to tak pohodlnější. No, jak říkám, příští rok už budeme hlídat! Kdy nám tak vyrostli?


čtvrtek 8. července 2010

Mořské vyprávění II

Přemýšlím, co napsat dál.
Ono toho není moc, co by se dalo. Největší nervák jsou vždycky ty začátky a pak už následuje jen válení se u moře, pocit bezčasí, přemýšlení o tom, co dneska budeme vařit, co budeme dělat večer. Nikde jinde než u moře takovou dovolenou člověk nezažije, aby jeho jedinou starostí bylo, jakou knížku budu dneska na pláži číst:-) Proto tam ráda jezdím, doma si tak nikdy neodpočinu.
Děti jsou nadšené z objevování podmořského světa. Adélka se naučila částečně plavat, ještě musí trénovat, ale něco už uplave i bez rukávků. Terinka statečně snášela všechny pády a přivezla si pořádně odřená kolínka. Já si odnáším taky spoustu zkušeností. Je to takový milník. Posun ve vztahu k Bohu, posun ve vztahu k lidem. O obém neustále přemýšlím.
Četla jsem knížku Chatrč, od Paula Younga. Doporučuji všem, kdo jakýmkoliv způsobem hledají Boha. Ta knížka mě ve vztahu s Bohem posunula na vyšší level, člověk, který tu knihu psal, musí mít nádherný a blízký vztah s Bohem.
Kam mě to posunulo ve vztahu k lidem si s dovolením nechám pro sebe, je to dost osobní... :-)
Uzavřela se jedna kapitola s názvem DOVOLENÁ v Chorvatsku. Začala se psát asi před půl rokem a za celou tu dobu se stalo moc věcí. Možná, kdybychom před půl rokem nepřijali pozvání Jindři, abychom se přidali k nim, možná bych sobě i jiným ušetřila spoustu starostí a slz. Ale nemůžu si pomoct, dost nás to posunulo. Jen bych si hrozně moc přála konečně zažít dovolenou, která nás nebude stát tolik úsilí. To přijde! :-)


                   

středa 7. července 2010

Mořské vyprávění




Tak jsem se včera hecla a přestože mě trochu zachvátila zimnice a horečka, tak jsem hodila první povídání o moři na blog. No a jak jsem byla trochu mimo, tak jsem si ho iniciativně zase smázla. To jsem ale šikovná! Po dovolené by si člověk měl asi rovnou naplánovat dovolenou na zotavenou, protože já v autě nejsem schopná usnout, a tak jsem bděla celou noc a protože jsem měla pocit, že nic není problém, tak jsem si naplnánovala hned taky grilovačku a místo abych doháněla noční bdění, tak jsem se pachtila s bramborovým salátem a nakládáním masa na gril a taky s vlastnoručně vylisovaným džusem. To jsem celá já! A teď, místo abych doháněla pracovní resty, tak doháním noční bdění a trochu chořím. Ale k něčemu je to dobrý. Kdy jindy bych mohla zalézt odpoledne do pelechu, zavřít se před celým světem a jen tak si vegetit? Až poleví brufen, tak to nejspíš zalomím :-)
Postupně budu vkládat fotky z dovči, mám jich asi pět set, takže než se tím proberu a vyberu ze záběrů ala "míšastokrátjinak-adélkastokrátjinak-terezkastokrátjinak-matýseksemtampáčsenechcefotit" ty nejlepší, tak to asi chvilku vezme.
Takže abych to shrnula. U moře bylo moc fajn. Jsem ráda, že jsme nedali na okolnosti, které před odjezdem vypadali děsivě, že jsme dali na instinkty a především na vedení Boží a že jsme nakonec odjeli, protože to bylo moc fajn. Už před cestou jsme byli v klidu, auto, které do té chvíle zlobilo, se zklidnilo, Pepa zjistil, že závada, o které se domníval, že není odstraněná, se ukázala jako opravená a to bylo dobré znamení. A opravdu, během celé cesty nebyl s autem jediný problém. No, vlastně se nám pokazilo elektronické otevírání dveří, ale pak jsme zjistili, že se nepokazilo, že pouze byla zapnutá pojistka :-))) Taky jsme občas měli strach, že včas nenatankujem, protože čerpacích stanic s LPG je jako šafránu. Ale naštěstí se vždy v pravý čas nějaká našla.
Na místo jsme dorazili asi v sedm hodin ráno, kdy všechno ještě spalo. Odjížděli jsme z chladného Česka a já si naivně myslela, že zatímco odjíždíme ve svetrech, ráno se budeme převlíkat do letního, ale to jsem se pořádně sekla. Přestože každý měl nachystanou i letní variantu v baťůžku, nakonec jsme ještě přioblíkali šustky! Bylo zamračeno a foukal silný vítr, tak silný, že jsem chvílemi měla strach, že nás to odfoukne ze silnice!
Celé naší výpravy se zúčastnilo celkem 6 dospělých a 7 dětí. Asi bylo trochu odvážné vydat se do Chorvatska naslepo a doufat, že seženeme dobré ubytování, ale vydařilo se. Musím říct, že téměř zázračně. Dojeli jsme na místo, šli kouknout na pláž a rozhodli se chvíli počkat, až se lidi začnou probouzet. V tu chvíli na mě na chvíli padla malá soukromá panika, jestli a kdy něco seženeme. Přemýšlela jsem, kolik času může hledání zabrat a kam složíme hlavy, pokud nic nenajdeme. Taky jsem počítala s možností, že třeba něco seženeme, ale ne na celou dobu a pak se budeme muset s celým ansámblem přestěhovat. Nic moc. Nebo seženeme ubytování, ale každá rodina bude v jiném koutě ostrova. Další věc byly peníze. Netušila jsem, kolik bude takový apartmán stát. Doufala jsem, že maximálně 50 € na noc.No, bylo toho dost k přemýšlení. Zakázala jsem si strachovat se. Jakmile jsme si trochu smočili nožky v chladném moři, sepsali esemesky příbuzným, aby věděli, že jsme dobře dorazili a Terezka stihla spadnout do vody a namočit se, sbalili jsme saky paky a chlapi že začnou obhlížet ostrov, jestli je někde něco k mání. Sabi se šla prospat do auta a my s Jindřiškou a dětmi si udělali okružní procházku mezi apartmány. Blonckali jsme snad deset minut, když za námi přišla postarší paní a chorvatsky s námi začala komunikovat. Hledáte apartmán pro tolik lidí? Ukázala na jednu velkou vilu a říká: "Tam stoprocentně najdete, to je velký dům, a je tam hodně místa. Všechno ostatní už je plné! Kde máte muže? Pojďte, zavoláme majiteli, ale to stoprocentně bude volné". Tak jsme zavolali na muže, paní vzala telefon a mluvila s majitelem. Ten byl zrovna na nákupech v Zadaru. Ale spodní patro je odemčené, můžeme se jít podívat. Hned jsem si to místo zamilovala. Vše se zdálo ideální. Především pro děti. Čtyři pokoje s průchodem na terasu a vlastní kuchyňkou. Jediná nevýhoda je jediný záchod. Cena 100 € na celý apartmán, takže rozpočítáno na rodiny, dokonalé. My s Jindři jsme byly jako u vytržení.Čekali jsme asi dvě hodiny na majitele a mezitím jsme zjistili, že ve vrchním patře jsou apartmány, které by se nám zamlouvaly ještě více, terasa o patro výš už skýtala i krásný výhled na moře a navíc oba apartmány měly už své sociální zařízení. Teď šlo ještě o cenu a jsou-li tyto apartmány volné. Když se vrátil majitel, tak už jsme ho zahrnuli svými představami a jelikož to byl hrozně příjemný chlapík, tak jsme se domluvili. 3 apartmány o třídu lepší než ten spodní a cenu 100€ jsme taky usmlouvali. Uáu. Lepší než jsme čekali. Apartmán za 35€, s terasou a výhledem na moře, blízko k moři, good.
Pokračování zítra:-)

pondělí 5. července 2010

Jsme doma

Tak už jsme dojeli domů, až se trochu aklimatizuju, tak napíšu, bylo supeeer!

úterý 15. června 2010

Za týden jedem

Dovolená se blíží nějak moc rychle. Ještě jsem nezhubla kolik jsem chtěla a peníze jsme taky nestihli našetřit, kolik jsme chtěli. Od chvíle, co jsme přišli o ty naspořené peníze, jsem udělala pokrok. Do té doby byla naše finanční situace za takovým oparem. K určitému datu nám přišly vydělané peníze na účet, pak se tak nějak utrácely a najednou tam zas nic nebylo. A tak pořád dokola. Trochu jsem měla Pánu Bohu za zlé, že jich nemáme tolik, kolik bychom potřebovali. Proč? Najednou jsem prozřela. Náš přístup k penězům byl natolik laxní, že se teď divím, jak jsme vůbec mohli přežít. Nepochopíte. Bez takovéhoto prozření bychom kdy těžko mohli naši situaci změnit, maximálně bysme dál žerhali na to, jak se nám nedaří. Teď vidím, že leccos máme ve svých rukou. Uáu. Dosud jsem naši finanční situaci viděla dost bledě (nebo černě?). Teď, navzdory krachu, mám obrovskou naději. Pán Bůh, když vychovává, tak to přece jen člověka něco stojí. Já za tím vším vidím, jak moc Mu na nás záleží. Někdo by mohl namítnout, že jestli mu na nás tak záleží, proč dopustil, abychom o ty peníze přišli a proč nám teď třeba něco "nestříkne", nějakou finanční injekci, ta by mnohé vyřešila. Ano, vyřešila. Ale pouze jednorázově a my bysme nikdy nepochopili, že dokud s tím něco neuděláme, že to půjde jen k horšímu. Jsem šťastná, že On jen nevyplňuje díry, ale že mě vychovává. Jaká čest! :-)
Dnešní pohoda u Zelníčků :-)

neděle 13. června 2010

Grafika

Současná situace mě trochu nutí zamyslet se nad tím, co budu dělat dál. V září mi končí definitivně mateřská a je třeba začít něco dělat. Se čtyřma dětma nemám jednoduchou situaci, protože jít na 8 hodin do práce, to znamená, ponechat děti částečně svému osudu. Já na ně chci ale stále ještě působit svým vlivem, a tak přemýšlím, jak to zařídit. Pravděpodobně se víc zakousnu do "grafikování" :-) Dnes, po roce, jsem si zase na chvíli udělala radost digiscrapbookováním.

sobota 12. června 2010

Ňák se nám to komplikuje...

Tak nám to léto pěkně začíná! Kdybyste věděli, čím jsme si teď museli projít, tak byste nás možná i politovali :-) Kde začít? Už jsme jednou u moře byli. Před dvěmi lety. Bylo to pořádné drama. Kdo ten příběh neznáte, nahlédněte na můj starý blog - sem. Myslela jsem si, že letos to bude jiné, jsme o dva roky starší, zkušenější, máme lepší auto...ehm...máme lepší auto? Na jaře jsme koupili auto, Chevroletta, dokonalé pro tak velkou rodinu, jako jsme my. Akurát to nebyl zrovna ideální kup, jak teď zjišťujeme. Už bylo za ty dva měsíce asi třkrát v servise a celkem si to paplo nemalou částku. A je-li tomu konec, to taky nevíme. Doufáme. Věříme.
Uložili jsme si peníze do fondů v Dubaji. Hádejte, co se stalo. Když jsme si je chtěli nechat převést na účet, když už jezdíme v autě, které jsme si zakoupili za peníze, které zatím nebyly naše (to teď nebudu podrobně vysvětlovat, ani to není důležité), tak fondy ukončili obchodování a jestli z toho něco vůbec bude, tak jen velmi málo. A to jsme zjistili 14 dní před dovolenou, kterou plánujeme půl roku. Pecka! První den spousta slziček. Budeme muset prodat auto a zrušit dovolenou, na kterou se všichni tak těšíme. Jak to vezmou děti? Spousta nevyřčených i vyřčených otázek - Bože, proč? Proč zrovna my? Zoufale potřebujeme povzbuzení. Naštěstí máme kolem sebe spoustu lidí, kteří umí potěšit, umí povzbudit.Potřebujeme to na někoho vyplivnout a tak si jedeme pro slova útěchy k našim přátelům. Pomohlo a moc! Světe, div se, začínám to vidět velmi pozitivně, dokonce jako úžasný Boží plán. Moc o tom přemýšlím. My s Pepou jsme dost flegmoši, co se týká financí. Na začátku měsíce prostě přijdou peníze na nás účet a na konci už tam zase nejsou. Každý měsíc. Neškudlíme každou korunu, ale ani nerozhazujeme. Ale prostě nemáme systém. Díky situaci, do které jsme se teď dostali, se to budeme muset naučit. Nechceme prodat auto. Ale to znamená pořáááádně utáhnout opasky. A jestli tohle dokážeme, budeme pak mnohem dál! Celý náš život řešíme finance a jsme zoufalí z toho, jak nám peníze protýkají mezi prsty a my je neumíme ukočírovat. A teď se zdá, že se to konečně naučíme. Vím, že to nebude jednoduché a vím, že budou chvíle, kdy budeme potřebovat povzbuzení zvenku. Protože ty opasky budou fakt POŘÁDNĚ utažené. Teď ještě zbývá dovolená, je to docela boj. Tak strašně jsme se těšili, není jednoduché říct, že nikam nejedeme, když to tak dlouho plánujeme a připravujeme. Asi to nevzdáme. Bude to dobrodružství.

pondělí 31. května 2010

DEN DĚTÍ

V sobotu jsme slavili s dětmi den dětí, který zorganizovala firma, u které Pepi pracuje. Mě se na tom nejvíc líbilo to, že jsem nemusela vařit :-) Děti si zasoutěžily, posbíraly sladkosti a hlavně se projely na koníčkách, to byl bezva zážitek. Matýsek se zapomněl u hasičů, kteří tam měli připravené atrakce pro děti.
Terezka se odmítla fotit, tak ji zastoupil tatínek :-)
Šikovné tetičky tam pomalovaly dítka.
Kdybyste to nepoznali, tak Adi je kočička! :-)
Tady ten permoník je prosím náš Matýsek! :-) (myslím ten v tom hasičském oblečku)
Koníčci bodovali...:-)
Moje krásné princezny.
Nakonec jsme ještě stihli včas dojet domů a pracovat na zahradě. Konečně vylezlo na chvilinku sluníčko, to se to pracuje! A já navrch vyžehlila megaresty při sledování volebních výsledků.
Matýsku, Michálku, Adélko, Terezko: Až budeme s tatínkem vetší starouškové, hezky se o nás starejte, my se taky staráme o to, aby jste jednou nedopadli jako ve slavném Řecku a na Paroubkovy sliby nedáme! :-) Zatím jsme to vyhráli!