Projekt 365/14 pátek

Já vím, přeskočila jsem 3 dny, ale fotky mám v Pepově počítači, tak zbývající dny doplním, až budu mít fotky.
Dnešní můj zážitek stejně asi přebije všechny ostatní.
Jak už jsem psala, můj vstup do nového roku byl hodně pracovní, a když mi dneska budík po dlouhé době zvonil AŽ v sedm, tak se mi ani trochu nechtělo z pelechu. Na to ale nehrajem, takže jsem se přemluvila, že to bude príma den, popohnala děti k rychlejší snídani, rychlejšímu oblíkání, rychlejšímu čištění zubů, sbalila si věci na dnešní cvičení (konečně musím začít shazovat ty vánoční kilíčka) a smířená s tím, že dneska to bude zase dlouhý den vyrazila z baráku. Hodila jsem Terku s Nelčou do školky, sedla do auta a fičela do práce. Moje cesta do práce je celkem stereotypní, jakmile v Suché najedu na hlavní cestu, tak jedu pohodlně až do Ostravy. A tak si v klidu mašíruju a najednou se to stalo. Najednou se proti mně z protisměru řítilo auto a já nemohla udělat vůbec nic.

Co všechno mi v ten kratičký okamžik prolítlo hlavou se asi ani nedá popsat. Byla to strašlivá pecka a já jsem nevěděla, jak to všechno skončí. Já jsem ani nevěděla, jak se to všechno seběhlo. Najednou prostě proti mně jelo v plné rychlosti auto, pak jsme se srazili, já vylítla z auta a ten chlapík, co mě srazil taky vylítnul a začal hrozně panikařit a volal, utíkejte, utíkejte, nebo to bouchne! Tím ještě umocnil moje šílené pocity. Vyběhla jsem z auta, posadila jsem se na zítku a rozbrečela jsem se. Vůbec jsem nechápala co se stalo, protože ten co mně srazil pobíhal jak pomatený a volal na jiného chlapíka: "Proč jste mi tam vjížděl? Vždyť jste mně viděl? Já jsem nevěděl co mám dělat...", atd. Tak až z toho jsem pochopila, že do toho je zapletené ještě jiné vozdidlo, ale vůbec jsem nevěděla jak. Pak tam začal trochu kolabovat provoz, lidi nás upozorňovali, ať si to označíme, ti co nehodu způsobili volali hasiče, policajty a nakonec i záchranku, protože se pak ukázalo, že ten chlapík v audině, se kterou jsem se srazila, má trošku polámaná žebra. Byl chudák úplně mimo. Z mého auta se kouřilo a syčelo to a smrdělo a já nevěděla, jestli si tam můžu zajít aspoň pro tašku s mobilem a dokladama. Po deseti minutách jsem se odvážila a rychle si alespoň tu tašku stáhla. Zavolala nejdřív do práce, ať mně dneska nečekají a pak hned Pepovi. A ten můj anděl, moje psychická podpora, byl okamžitě u mě, obejmul mě a byl pak už se mnou celou dobu. Tak jsem to krásně zvládla, myslím psychicky.
No, a nakonec - hlavně že se nikomu nic nestalo :-)