Řízení auta jako terapie i škola života...

Kdysi jsem si myslela, že nebudu schopná nikdy řídit auto. Když se narodily děti a já se nechtěla vzdát společenského života, vzhledem k tomu, že bydlíme za městem, řízení auta se stalo nutností. A nakonec (vlastně hned od počátku) i radostí.
Pracuji 25 km od domova, takže řídím téměř každý den. Díky Soni jsem už dvakrát jezdila i po Praze, což jsem kdysi považovala jako sport pro největší borce.
Už jsem i bourala.
Řízení obohacuje můj život a díky němu jsem zažila spoustu příjemných a vtipných okamžiků. A asi je to i můj učitel. Učitel trpělivosti. Denně potkávám na silnici spoustu zajímavých řidičů, kteří mě dohánějí k šílenství. Dnes jsem se napojila na cestě, kde se nedá předjíždět, za auto, které jelo předpisovou padesátkou. Tam, kde běžně jezdím rychleji, protože to povaha vozovky umožňuje. V první chvíli se mi draly na jazyk peprná slova (v autě já si umím ulevit). Pak jsem viděla, že věkový průměr osazenstva auta přede mnou je asi 75 let. Napadlo mě, že bych neměla být taková netrpělivá můra. Pomohlo to. Zklidnila jsem se a rozhodla, že nebudu riskovat, ale potáhnu se za nimi, kam až to půjde. Dnes už mi to přizpůsobení docela jde, tak počítám, že jsem se to asi naučila. :)
Před pár lety jsem měla takovou zkušenost. Můj muž je nejklidnější muž (a řidič), jakého znám. Pečlivě dodržuje předpisy. Jako spolujezdec vedle něj občas netrpělivě poposedávám. Má úplně opačné instinkty, než já. Tam kde já jezdím v pravém pruhu, on přejíždí do levého a hlavně naopak. Já častěji brouzdám levým pruhem. Já a můj muž občas procházíme manželskou krizí. Jednou jsme absolvovali takový kurz pro manžele. Byla jsem tehdy do toho trochu natlačena, ale k něčemu to asi bylo. Dost to nutilo lidi spolu mluvit. Bylo to intenzivní. V naší dvojici jsem spíš já ten vůdčí typ. Nebo spíš ten hlasitější, on je moudřejší a dost často má pravdu. Dost často ho svým temperamentem převálcuju. Ale vím o tom a snažím se s tím pracovat. V průběhu toho kurzu, který trval pár týdnů jsme měli problémy s autem a vezli jsme ho do servisu za Ostravu. Poté, co ho opravili jsme jeli Pepovým autem pro to naše rodinné. Zpátky jsme řídili každý svoje. Neznala jsem cestu, držela jsem se za Pepou. Páni, na můj vkus jel strašně předpisově. Měla jsem chuť na to šlápnout, předjet ho a ujet. V poslední chvíli jsem sundala nohu na plyn. Když ho nejsi schopna následovat ani v tom autě, jak se chceš naučit nechat se vést v životě. Ozval se hlas pokory. Někdy je fajn ho poslechnout.
:)

Komentáře

  1. To je krásné a hluboké... a prakticky náročné, pro nás dominantní ženy. O to ale asi více cenné, že?

    OdpovědětVymazat
  2. HOLKO .. :)
    JSI ÚŽASNÁ, JAK JSI DOKÁZALA POPSAT SEBE SAMA .. A SVÉ PO CITY :-)

    Přeji Ti i Tvé rodině krásný ŽIVOT :-)

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Oblíbené příspěvky