Jak jsem se na týden stala vodačkou, část druhá

Jak už jsem psala, zážitků bylo spousta a to dost silných - prožila jsem s vodáky týden, ale mám pocit, že jsem s nimi strávila aspoň měsíc. Vrátila jsem se o několik let zpět. Oprášila hity, které jsem nezpívala už dobrých 16 let. Spala pod širákem a nesmírně se mi to zalíbilo. Naučila se hrát petang. Opekla si špekáček tak, že byl černý úplně ze všech stran - to jsem naposledy udělala jako malá holka, pak už jsem strachy z karcinogenů špekáčky opíkala jen zlehka. Když ten černý je ale úplně nejlepší!

První den, kdy jsme začali sjíždět byla neděle. Celou noc lilo jako z konve, bouřilo a ráno to nevypadalo, že by se to mělo vybrat. Zapomněla jsem doma pláštěnky - no, zapomněla. Doufala jsem, že když hlásí tropy, tak je snad nebudu potřebovat. Chyba. V obchůdku se pláštěnka sehnat nedala, tak jsme improvizovali. Do odpatkových pytlů jsme udělali díry pro hlavu a ruce a bylo! První pomoc. Naštěstí se kolem desáté počasí umoudřilo a my mohli vyrazit. Odvezli jsme rafťáky auty o 26 kilometrů výš proti proudu řeky. (První den byl jiný v tom, že jsme večer skončili ve stejném kempu. Ráno se všichni odvezli auty na místo, odkud jsme začali plavbu, já čekala v kempu až se řidiči vrátí s auty zpět a mým autem jsem šoféry a sebe odvezla za rafťáky. Večer, když jsme dorazili do kempu, se mnou zase jel někdo pro mé auto a dojeli jsme zpět do kempu.) První nasednutí na raft a už jsem si ho zamilovala. Plavali jsme na pohodu. Zpívali o dušu. Pili asi taky o dušu, já teda ne tolik. Ale zelená tekla proudem a pivo taky. Cigaretky. Hron byl teda pěkně špinavý a taky se na něm podepsaly záplavy. Všude na stromech visely hadry, které tam zanechal vyšší -  povodňový - proud. Soulodili jsme často - zpočátku nás byly 3 rafty a jedna kanoe, spojili jsme se v jeden obrovský komplex a tzv. soulodili.

Večer se pak končilo v hospůdce. Můj nejsilnější zážitek byl z druhého dne plavby. Ráno jsme vyrazili v plavkách, vypadalo to na pořádný pařák. V barelu jsme samozřejmě měli i něco na přioblíknutí, ale doufala jsem, že to nebude potřeba. V půlce plavby jsme dorazili do nějakého tábořiště, kde jsme slízali nanuky a snědli svačinky. Najednou se to vzadu začalo černat. Na poslední chvíli jsem si všimla v baru pláštěnek za euro. Po chvilkovém váhání jsem dvě koupila, co kdyby. Jak jsem dobře udělala. Sotva jsme vyrazili na druhou půlku plavby, začala obrovská průtrž mračen, hřmění, bouření a kdyby děti neměli pláštěnky, asi by to škaredě odnesli. Lilo celý zbytek plavby, byli jsme promočení, prokřehlí, ale tak plní energie a dobré nálady, že na to se prostě nedá zapomenout! Jen ty děti bobánci tam seděli na sedátkách, schovaní pod pláštěnkami a zjevně vypadali, že jen ať už jsme v cíli! Nahřívala jsem se celý zbytek dne, ale bylo mi hrozně dobře. Krizovky jdou naší partě na jedničku! Večer vínečko, písničky, dobrá nálada, děti spaly pod širákem, já měla malý stan, mě na nohy táhlo...:-) Kiksnul mi mobil. Jsem úplně odtržená od zbytku světa a je mi to jedno.

Další dva dny jen lehká plavba. Na jeden kemp se taky nedá zapomenout. Majitel kempu byl velmi zvláštní chlapík. Už když jsme tam ráno dorazili, tak nás dohnal k přeparkování aut, lebo stojíme na tri metry od sebe! (Kecy). A niesme tam sami! (kemp byl poloprázdný). Když jsme pak dorazili a rozbili stany, tak přiběhnul, že se moc roztahujeme, že to je kemp pre 200 ludí a nie pre dvadcať! Tak jsme holt stany srazili. Že prý čeká 100 lidí. Inu, možná čekal, nedorazili. :-) Pak jsme hráli petang a to zas přišel a zeptal se, kdo pak jako bude v těch dírách stanovat?
(samozřejmě tam žádné díry nebyly). No a bodku tomu dodal, když jsme si ráno čistili zuby a on nás poučil, že máme pastu plivať do potůčku, lebo ta biela pasta na tiech brehoch vyzerá tak smiešne! Huh! Naše dobrá nálada nás ale rozhodně neopouští!
Další noc jsem si poprvé vyzkoušela spaní pod širákem a litovala, že jsem to nevyzkoušela už dřív. Ta vůně vzduchu po dešti, ani nevadilo chrápání jednoho z chlapů, převalování těch, kteří nemohou spát...nejsem schopná popsat, co jsem prožívala. Nakonec mě ráno dostala Miri, která spala vedle mně. Když nás ráno sluníčko donutilo rozepnout spacáky a jen tak v tričku a kalhotkách čekat na úplné probuzení, chvilku jsme ležely a pak poznamenala: No, a tak to vlastně volně přechází v opalovačku, odhazujeme spacáky a oblečení v dál...Rozesmála mě:-)
Bylo to krásné. Myslím, že každý člověk by měl občas vyzkoušet něco úplně nového. Objevíte nový rozměr. Už nikdy mi vzduch po dešti nebude vonět stejně, protože když se nadechnu, ucítím atmosféru těch krásných sedmi dní. Mohla jsem uniknout mým každodenním starostem. Nevyřešily se, ale mohla jsem si od nich odpočinout a teď můžu s čistou hlavou přemýšlet, co dál. Těším se na příště!