Jak jsem se na týden stala vodačkou, část první

Prožila jsem nádherný a úžasný týden, plný skvělých a hlavně silných zážitků. Na týden jsem se stala někým trošku jiným a teď si připadám jako zamlada, když jsem se vrátila z tábora. Prožila jsem týden s lidmi, kteří dohromady vytvářejí supr partu, jsou skvěle sehraní, veselí, nekonfliktní, z ničeho si nedělají hlavu. Byl to pro mě dokonalý únik, protože jsem odjížděla v mírném smutku, který sice ještě není za mnou, ale na týden jsem nemusela nic řešit a mohla zapomenout na všechny svoje nedořešené bolístky. Možná to bylo tím, že jsem byla mezi lidmi, kteří mě vůbec neznají, moje starosti jim nic neříkají a kdo by taky na vodě něco řešil? :-) Tam šlo hlavně o to, užít si přírodu, dostat se z každodenní rutiny a taky trochu zapařit, no. Na raftech jsme kromě jiných nezbytností, jako jsou dobrůtky, jídlo a taky pláštěnka, tahali převážně alkohol. Což pro mě, holku alkoholem téměř nepolíbenou byl zpočátku trošku oříšek, ale nakonec jsem to zvládla ukočírovat tak, abych nebyla za trapnou abstinentku a zároveň nebyla věčně v lihu. :-)

Než jsem odjížděla, tak jsem řešila, jestli týden není trochu moc - já totiž nejsem zrovna typ na kempování, tanování a polní podmínky. Navíc jsem jela mezi lidi, které neznám. Miri, která mě tam vytáhla, mě ubezpečovala, že nejlepší je spaní pod širákem a že určitě neodolám. To jsem si fakt nedokázala představit. Taky jsem doufala, že bude možnost si co druhý den umýt hlavu, tak jak jsem zvyklá - kdybych věděla, do čeho jdu, asi bych na něco takového ani nepomyslela! :-)
Jako vždy, už začátek cesty byl dramatický. Já ani nevím, proč vlastně očekávám, že by nějaký můj odjezd kamkoliv měl probíhat v pohodě. Vyrazili jsme za velmi tropického počasí v sobotu odpoledne. Na internetu jsem si našla, že by naše cesta měla obsáhnout zhruba necelých 200 km. Což dle mých výpočtů čítalo nějaké tři až čtyři hodiny cesty, takže v pět jsme na místě. Naivka. Pár metrů před slovenskou hranicí jsem dostala defekt. Plně naložené auto nejen lidmi, ale i zavazadly, takže jsem jela celkem pomalu, což bylo možná štěstí. Naštěstí jsme měli chlapa v autě, vojáka Tomáška, takže bylo na něm vyměnit kolo za rezervu. Na celkem vytížené čtyřproudovce v totálním vedru a s čtyřmi natěšenými dětmi to byl fakt docela zážitek. Rozhodli jsme se, že si v žádném případě nedáme zkazit výbornou náladu. Zelená tekla na zlepšení nálady. Když se konečně Tomáškovi podařilo dostat hever pod auto a vyšroubovat kolo, tak buch, hever se zlomil a celé auto spadlo a diskem se zabořilo do rozpáleného asfaltu. Jupí. Tak to jsme víte kde. Teď už nezbývalo, než volat Pepu, který zůstal doma s holkama. Zajistil v třineckém servise dvě náhradní pneumatiky, což je v sobotu odpoledne kumšt a nezbývalo, než aby dorazil a provedl výměnu. Mezitím nás dojel Mirčin manžel, který vyrážel o něco později než my, nabral děti a zatímco my s Miri jsme čekaly, než Pepa odjede s koly a nechá vyměnit pneumatiky, tak děti už mířily na Slovensko. Mírné zpoždění. Chtěla jsem vyrazit v jednu a nakonec jsme vyrážely v sedm. Pak už ale cesta proběhla v pohodě. Chytla nás brutální průtrž mračen, ech. Do kempu jsme dorazily místo v pět až v deset. Za tmy stavěli stany. Neznámé lidi jsem poznávala za tmy a těšila se na druhý den, že jim pohlédnu tváří v tvář. Vypila jsem asi 5 půlek, na což nejsem zvyklá, takže jsem byla asi trochu veselá a celkem mi bylo jedno, že jsem sice postavila stan, ale neobtěžovala se s pořádným vypnutím plachty, takže nám tam v noci napršelo. Vyčistila jsem zuby v Hronu. Potmě. Když jsem ráno viděla tu břečku, byla jsem ráda, že jsem nedostala blijavku. :-)
Pokračování zítra.