Učím se

V posledních dnech trénuju na více frontách a učím se:

1) Sebedisciplíně

Zjistila jsem, že moje tělo má s narůstajícím věkem schopnost velmi rychle nabírat kila, aniž bych si něčeho všimla a dost pomalu se s nima loučí. Drží se jich zuby nehty. V lednu jsem začala pomalu a nenápadně podnikat aktivity, které by mi od přebytečných kil pomohly, ale po několika měsících jsem zjistila, že pomalu a nenápadně to nepůjde a že budu muset překopat životosprávu vzhůru nohama, abych něčeho dosáhla. Jídelníček přizpůsobuji pozvolna, ale neúprosně a nepřestávám věřit tomu, že k vysněným křivkám se pomalu, ale jistě, jednou dopracuji. Přidala jsem pohyb. Posilovna - tam využívám v podstatě jen běžecký pás a můj hit letošního roku je cvičení s Jill. Mám před sebou posledních 6 dní a celý třicetidenní program mám zmáknutý. Lidi mi začínají říkat, že je to vidět, takže jsem spokojená. Ale právě tady se učím sebedisciplíně. Absolutně nejsem sportovní typ a kdyby mi ty kila tak nepřerůstala přes hlavu, tak se nikdy cvičit nedonutím. Cvičení s Jill mi zabere minimum času, 27 minut se dá najít, jen se přinutit. Ale říkám si, polevím jednou, polevím dvakrát a pak mě bude deprimovat už jen nákup jeansů (což mě zatím stále deprimuje :)) Prvních 15 minut, když mám chuť tu upovídanou a usměvavou Jill vypnout, se doslova hecuju a říkám si, nevzdám, nevzdám, nevypnu, nevzdám....nadávám strašně!, a pak dalších patnáct minut si říkám, tak teď už nemá cenu to vzdát, už je skoro konec :) A jde to. Po cvičení je mi hrozně dobře. Pokaždé.

2) Odvaze (?)

V pondělí zničehonic (aspoň z mého pohledu) uzavřeli část Rudné, po které jezdím denně za prací do Ostravy. Mám strašný strašný orientační smysl (strašný dvakrát není překlep). Řídím dobře /:))/, ale abych trefila tam, kam mám, to je problém. Soňa by mohla vyprávět, máme spoustu veselých historek. Uzavření Rudné, po které jsem za 20 minut z místa bydliště za počítačem v práci, znamená, že musím jet po jiné cestě. Uuuups. V pondělí mě můj orientační nesmysl doslova dohnal k pláči. kroužila jsem kolem pracoviště, ke kterému jsem přijela z jiné strany a nemohla se dostat na parkoviště, protože mi v tom bránil systém jednosměrek a já se pokoušela najít cestu, kterou se tam dostanu. Zoufalství. Jela jsem po ulici, na které sídlí naše firma, ale nepoznala jsem ji a neustále jsem z ní odbočovala, abych se na ni zpátky někde napojila. Krize, pláč. Doma jsem s chladnou hlavou cestu nastudovala, máme středu a já už do práce přijela třemi dalšími cestami, aniž bych zabloudila, i když jsem v pondělí ráno chtěla na auto zanevřít a začít jezdit vlakem.

Vlastně obé je o překonání sebe sama, tak se nebojme, ten pocit pak je úžasný...



Komentáře

Oblíbené příspěvky