Praha a spol.

Tak jsme si vyjeli do Prahy. Byli jsme s Pepou pozváni na pondělí k soudu, ještě tak šikovně na devátou hodinu a ať jsme koumali, jak jsme koumali, nejefektivnější způsob, jak spojit příjemné s užitečným tak, aby vydané peníze tolik nebolely, byl ten, že sbalíme celou rodinu a uděláme si rodinný výlet. Byl to dobrý tah. Projeli jsme nové auto a zjistili jsme, že je skvělé. Udělali jsme si generálku na cestu na dovolenou a až na pár okamžiků při zpáteční cestě to bylo super. Adélka, vědoma si toho, že nemáme rádi oslíkovskou otázku typu "kdy už tam budem", si našla náhradní řešení. Ani jednou se sice nezeptala, kdy už tam budem, ale asi pětkrát (nekecám) během cesty poznamenala, že je šikovná, protože se neptá, kdy už tam budem. Prašť jak uhoď. :-) Do Prahy jsme tedy dorazili cestou nevyčerpáni a poté, co jsme šikovně zaparkovali auto pár metrů od Prašné brány, jsme vyrazili na prohlídku města. Praha je nádherná, to se ani jinak nedá říct. Miluju její atmosféru, i když mi tam trochu vadí ty davy turistů (no ale jsem jedním z nich, že?:-) 

Nejdříve jsme udělali osudovou chybu, že jsme dětem slíbili zmrzlinu. Máte představu, kolik stojí kopeček zmrzliny v centru Prahy? Nejdříve jsme potkávali zmrzku za 45Kč, takže jsme začali děti zpracovávat, že zmrzku si můžou dát i doma, a že když už, ať si raději dají nanuka. Další chyba. Půlka dětí rozhodla pro nanuka, druhá půlka trvala na zmrzlině. Nakonec jsme našli kopeček za 25, ale to už Adi s Míšou chtěli nanuka. Široko daleko žádný obchod, o kterém bychom věděli, jedině ten, který je na Václaváku až nahoře u Muzea. Uáu. Takže Teri s Matýskem dostali zmrzku a pak jsme šlapali přes půl Prahy pro nanuk, abychom se zase vydali přesně opačným směrem. Šak jsme na výletě, ne? Terezka třikrát oblízla zmrzlinu a šup! Dvacetpět kaček sklouzlo na zem. Řev jako blázen. Začala jsem vydýchávat kopeček zmrzliny za 50 kaček. Prodavač vida uřvané dítě českého původu, slitoval se a peníze za náhradní kopeček nevzal. Široko daleko před námi ani za námi češtinu neuslyšíte, takže určitě pro jeden kopeček nezchudne :-)

Jakmile všichni dostali, co potřebovali, mohli jsme pokračovat v procházce po Praze. Míša si usmyslel, že se pokusí rozesmát stráž Hradu. Naštěstí jsme mu to vymluvili, ale myslím, že panu vojákovi na stráži docela cukaly koutky. Do dalekohledu směřujícím na Prahu jsme strčili dvacetikačku a na tři minuty zabavili celou bandu. Koukali jsme všichni - ale mezi námi, nějak významně to nepřibližuje a naštelovat to správně dětem je taky  téměř nemožné, nicméně se jim to líbilo.

Koukli jsme na Katedrálu svatého Víta, udělali pár fotek a pak se vesele přemístili do metrem zpátky na Václavák. Když jsme šli do Alberta nakoupit nějaké jídlo na večer, museli jsme projít turniketem. Najednou mi přišlo, že je nás nějak moc - než na mně přišla řada po všech těch dětech, tak to byla celá věčnost :-) Nocovali jsme u našich  milých známých, co bydlí za Prahou a nebyl by to správný pražský výlet, kdybychom alespoň jednou nezabloudili - i s navigací. Nakonec jsme ale přece jen dorazili a musím říct, že to byl tak náročný den, že jsem večer usnula jako špalek :-)

Druhý den jsme si taky hezky naplánovali, ale nakonec bylo mnohé jinak. Adélka se nám vzbudila s pěkně nafouknutou tvářičkou. Dva dny si stěžovala, že ji bolí aftík a on to nebyl aftík, ale zoubek. A to jsme byli v úterý na prohlídce u zubařky. Nedalo se svítit, Pepa naložil Adélku a Matýska, coby psychickou podporu a vyrazili na pohotovost do Motola. Adélka se vrátila o jeden zoubek lehčí.

Odpoledne jsme vyrazili lanovkou na Petřín, pobavili se v zrcadlovém labyrintu a užili si hezké odpoledne. Večer jsme navštívili ICF Praha, pozdravili staré známé a jelikož Míša úpěnlivě zatoužil vidět orloj v akci, tak jsme spěchali na devátou večerní do centra Prahy. Sice lilo jako z konve, ale zato nebyl staromák plný turistů, a tak Míša může říct, že viděl orloj:-)




V pondělí ráno jsme se vydali ucpanou Prahou k soudu. Přestože jsme vyrazili skoro o hodinu dřív, musela jsem volat, že se opozdíme. Jenom ve zkrace - Ivanka zatím poputuje do diagnosťáku, ale mám kontakt na sociální pracovnici a budeme tak moci zůstat s Ivou v kontaktu. Chystám se napsat mail jak paní soudkyni, tak panu psychologovi - veškeré psychotesty jsou naprosto mimo realitu života a podle mě k ničemu. Psycholog shrábne 21000 Kč od státu a podle mě jsou to vyhozené peníze. To je ale na jiné povídání, možná to někdy všechno sepíšu a publikuju.

Cesta z Prahy proběhla celkem v pohodě, ale jak poznamenala Soňa, teď je čas si trochu zrelaxovat po relaxačním víkendu s dětmi :-)